Stydne šálek čaje

A někdy stydneme, zamrzáme, slábneme i my. Náš vnitřní svět, který je plný našich malých, veselých, smutných, rozverných, zlobivých a kdovíjakých já a je normálně v pohybu, zpomalí, zasekne se jako jehla v drážce gramodesky. A přeskakuje pořád jen to jedno. V čem jsme se zasekli my? Nestaly se nějaké rituály, které jsme si v průběhu času vytvořili, přítěží? Současná náročná doba podobným zamrznutím nahrává. Možná se zasekneme sami, rádi bychom sice už slyšeli jinou písničku, ale ta drážka, ve které jsme uvízli, je srozumitelná a představuje určité bezpečí. Možná se trochu bojíme uvolnit jehlu, protože deska má spoustu stop a třeba nás v nich něco překvapí. Život by ale neměl být zaseklou stopou, ani my nemusíme zůstat zaseklí. Jak z toho ven? Dokážeme to? Co když se nám to už nepovede? Jaké to bude, až se jehla uvolní? O tom všem jsem si povídala s psycholožkou Jarmilou Tolimatovou.

Milí čtenáři a milé čtenářky Informatoria 3–8, přeji vám, abyste dokázali nadzvednout svou zaseklou jehlu. Chce to jistě odvahu a odhodlání, které v sobě bezesporu máte. Jen možná na čas vystydlo… jako ten čaj. Přeji vám také vše dobré v novém roce a věřím, že vás společné setkávání na stránkách časopisu a snad již brzy i na různých akcích a konferencích bude těšit stejně, jako těší mě.

Mgr. Marie Těthalová