Soulad

Autenticita a dobrý život 

Autenticitu lze chápat jako proces vyvažování individuality a vztahovosti. Význam autenticity spočívá v procesu, v žití, kdy se stáváme více a více autentickými, kdy se stáváme autory našeho života (Rogers, 2015). Je to náročný proces stálé snahy o rovnováhu mezi realizací vlastních potřeb a naplnění potřeb vztahů s lidmi, s nimiž žijeme. Jako taková autenticita od každého vyžaduje, aby si každý sám sobě porozuměl, aby si byl vědom svých vnitřních emočních stavů a měl schopnost otevřeně vyjádřit tyto stavy jiným osobám. Autenticita je tedy schopnost dokázat žít „kongruentním“ způsobem, která směřuje k „dobrému životu“, tedy žít cílevědoměji a smysluplněji a hledat ještě větší autenticitu v každém okamžiku. 

I přesto, že jsou autenticita a kongruence / soulad mnohdy užívány a překládány zaměnitelně, jsou rozdílné. Když vás bude někdo něčím otravovat a po chvíli ho pošlete do háje, budete autentičtí. Ale kongruentní (v souladu) nikoliv. Autenticita je jedním z aspektů kongruentního stavu. Podobně jako je ruka součástí těla, ale není tělem celým. O souladu později. 

TEST: Jste autentičtí a opravdu sami sebou?

Jak říkal Carl Rogers (2014), dobrý život není něco, čeho dosáhneme. Je to způsob života. Dobrý život je proces, nikoli stav bytí. Je to směr, nikoli cíl. Tento proces nebude vždy přinášet pocity štěstí, spokojenosti a blaženosti a může dokonce někdy způsobit bolest a zármutek. S tímto vědomím je dobré chápat i dnešní dobu a žít v ní. 

Člověk je autentický, když si zachovává rovnováhu v procesu uvědomění si vlastních hodnot a potřeby, své individuality a jedinečnosti, zatímco zároveň žije společně s druhými, se světem a naplňuje potřeby a výzvy těchto vztahů solidárně a nezávisle (Joseph, 2018). Když žijeme neautenticky, tak žijeme s maskou, jak říkával Erving Goffman (1999) ve Všichni hrajeme divadlo. 

Aby mohl člověk žít svobodně, aby mohl být sám sebou, potřebuje prožít vztah, který je sám o sobě lékem a pomocí. Na příkladech z vlastní praxe představuje Carl Rogers koncept léčebného vztahu, který staví na autenticitě, empatickém naslouchání a bezpodmínečné akceptaci klienta.

Dá se tedy říct, že dobrý lidský život vyžaduje, abychom naplnili svůj vrozený potenciál. Každý z nás má jedinečnou směs silných stránek, schopností, nadání. Jako rostlina, která dostává právě tu správnou dávku vody a slunečního svitu (podmínky), i my budeme vzkvétat, jsou-li naše základní potřeby zajištěny. Tím nechci říct, že pro každého z nás je zde předem určen plán, ale že pokud jsou naše základní potřeby naplněny, budeme mít volnost růst a rozvíjet se tak, abychom se stali tou nejlepší podobou sebe samých, jakou jen můžeme být.  

Dynamický okamžik souladu 

Přestože se Rogers zmiňuje, že je soulad „jako cesta, ta, která je ve vás“, bychom se tak mohli domnívat, že stejně jako život sám, tak i kongruence je dynamická, je to proces, který nemá konce. Proces, který má jako sinusoida vrcholy, kdy kongruentní jsme, a naším cílem je její pomyslné vrcholy vyrovnávat do přímky v rovině sedla – nejvyššího bodu. Být v souladu je však stav. Stav zde neznamená nehybnost. Jedná se o dynamický, trvající okamžik, který se nestará o minulost ani budoucnost, protože víme, že bychom pak nemohli vidět věci, tak jak jsou, ale jak bychom si přáli, aby byly nebo nebyly. Když jsme v souladu, tak jsme otevření a uvolnění. 

V souladu buď jsme, anebo nejsme. Jsme tedy buď opravdoví, integrovaní, úplní, nebo chcete-li ryzí. To neznamená, že bychom takoví byli vždy. Nejedná se tak o pomyslný piedestal, který se tyčí nad ostatní, ale o vrchol, ke kterému na své cestě směřujeme, od kterého se můžeme vzdálit, ale který zůstává přítomný.  

Kongruentní pro mě znamená být takový, jaký jsem, spíše než jednotlivé aspekty, pro mě kongruence ztělesňuje klienta objímající (jinak všeobjímající) lidskost. To však neznamená, že se nemůžeme naštvat… Znamená to, že s klientem nenakládáme jako s objektem, ale jako s člověkem. Odvažujeme se vstoupit do vztahu, porozumět přirozenosti, referenčnímu rámci. 

„S lidmi se mi nejedná lehce. Nosím téměř neproniknutelnou masku. Skrz ni se nedostane nic, co by mě mohlo zranit, ale ven také ne. Potlačil jsem v sobě tolik emocí, že jsem na pokraji citové prázdnoty. Nejsem z toho šťastný a nevím, co s tím mám dělat. Možná by pomohlo, kdybych mohl nahlédnout, jak mě vidí druzí“ (Rogers, 2014, s.26). Tato zpráva z „vnitřního vězení“ až jako by na nás křičela: „Taková je skutečnost, trpím, mám strach masku odložit, i když po tom toužím, nevím jak.“ Pomáháme tedy klientovi dostat se k sobě, k jeho emocím, k jejich vyjádření, k jejich posílení, aby emoce už nemusel potlačovat, ale mohl se osvobodit z „vnitřního vězení“ a byl tím, kým skutečně je. 

Rogers kongruenci uvádí jako stav mysli, kdy je naše prožívání přítomného okamžiku obsahem našeho vědomí a kdy je obsah vědomí také obsahem naší komunikace. Při protnutí uvedených rovin jsme integrovaní, celiství, jsme v jednotě (Rogers, 2014). Kongruence je tak pro naši komunikaci nejdůležitější. Po většinu času pak vykazujeme i jistou míru inkongruence.  

Jak žít autenticky, být skutečně sám sebou? A proč na tom záleží? Tématu autenticity se psychologové začali věnovat v souvislosti s nástupem tzv. pozitivní psychologie, která se nesnaží jen léčit traumata, ale podporovat a rozvíjet vše, co zkvalitňuje náš život.

V terapii se snažíme rozpoznat zkreslení. To je ohrožující. Hledáme svou pravdu, abychom ji mohli naplňovat. Terapie je situace, kdy klient, který není v souladu, přichází za terapeutem, který v souladu je. Terapeut tak vidí klienta nezkresleně. Klient sám sebe vidí zkresleně jako přes zašpiněné sklíčko. Při terapii toto sklíčko pročišťujeme. Pokud vidíme zkresleně, tak se nám samotnému pročišťuje obtížně, a proto je důležité pročišťovat ve vztahu, o který se mohu opřít, i protože je člověk společenský tvor. 

Být v souladu aneb cesta k sobě – proces 

Být v souladu se sebou samým neznamená, že jsme v souladu se vším a se všemi. Když jsme v souladu s někým jiným, tak to může znamenat, že nás někdo pěkně rozčiluje a že mu řekneme, že takhle se k nám chovat nebude, že si vytyčíme hranice. Jak se však postupně stále více otevíráme svému prožívání, jak stále více dokážeme žít svobodněji v procesu svého cítění, tak se v našem přístupu začnou objevovat podstatné změny. Začneme si osvojovat mnohé charakteristiky, které jsme měli v dětství. Kruh se uzavře. 

Když posloucháme zpěv sboru, čeho prvního si všimneme? Kromě libozvučných hlasů je to plynulost zpěvu. Jako by se všechny hlasy spojily a zpívaly jednotně, z jednotné pozice. Když se člověk rozhodne žít v souladu se sebou, rozhodne se přijmout všechny aspekty své osobnosti. Nechá všechny vlastnosti spolupracovat na vytvoření opravdového, jedinečného člověka. 

Přestože život v souladu se sebou samým zní snadno, tak s sebou přináší spravedlivý podíl výzev. Pokud máme nízké sebehodnocení nebo sebeúctu, tak si je třeba vážit každé své části a přijmout ji. Dovolíme si, aby nás některé naše části srazily, rozesmutnily, vytvořily nerovnováhu a pomohly nám si uvědomit, že jsou naše, že to jsme my. Abychom mohli přijmout všechny aspekty své osobnosti a začít žít v souladu se sebou, musíme být ochotni se do toho pustit. 

Přečtěte si rozhovor s psychologem Pavlem Říčanem - Nejdůležitější je autenticita

Můžeme si sebe samé představit jako takové semínko, kterému se chce růst. Semínko, které by v dokonalých podmínkách rostlo dokonale rovně, ale… Již od útlého dětství nášrůst ovlivňují různé podmínky, takže se kroutíme a rosteme do pozice, v které se nacházet nechceme. Vzniká tak nesoulad, napětí nebo diskrepance. Příkladem může být, že v domácnosti musí být vždy plná lednička a že i nyní, přestože mi je třicet let a žiji sama, jdu v devět večer nakoupit, i když doma nějaké potraviny mám, jsem nesnesitelně unavená a vůbec se mi nakupovat nechce. 

Metafory 

I přesto, že člověk se v metaforách může snadno ztratit, jich na následujících řádcích pár zmíním, snad budou mít zamýšlenou názornost. Zkusme si představit, že když terapeutický proces postupuje zdárně, tak praskají ledy. Ledy, které byly dosud pevné, stabilní, se najednou hýbají, cítí větší volnost, pohyb. Nebo si zkusme představit, že jak se dostáváme k sobě, tak se líhneme jako pomyslné kuřátko. Když praská skořápka a kuře začíná vykukovat ven, dochází k uvolnění energie, k pohybu. 

VŠICHNI HRAJEME DIVADLO - klasické dílo na pomezí sociologie a psychologie, v němž autor téměř beletristickým způsobem popisuje základní myšlenky své dramaturgické sociologie (či dramaturgické sociální psychologie). Na základě Shakespearovy metafory „všichni hrajeme divadlo“ popisuje lidské interakce pomocí divadelní terminologie (představení, herec, role, scénář, obecenstvo, přední region, který u něj znamená jeviště, či zadní region ve významu zákulisí).

Zároveň je kuře také patřičně zralé, protože tento pohyb vychází z kuřete. Stejně jako pohyb, aby se měl klient lépe, aby byl víc sám sebou, vychází z klienta. Terapeut klienta netlačí tam, kde klient ještě není. Může mu být nápomocen při ukazování a klestění cesty, ale nikoliv při táhnutí klienta za sebou. V metafoře kuřete by tak plod nebyl dostatečně vyvinutý a kuře by se nevylíhlo. Klient by si v takovém případě s největší pravděpodobností natloukl nos anebo se ozval. Příkladem může být staré známé měl bych, nemám, nemůžu, možná, asi a na druhé straně chci, dělám, vytvořím, z kterých čiší odhodlaní. Když klient prohlásí: „Neměl bych už každý večer trávit doma sám. Myslím, že mi to neprospívá,“, tak ho netlačíme do: „Chcete si vyrazit ven s přáteli. Říkáte, že to pro vás bude dobré.“ V takovou chvíli je terapeut o krok před klientem a není bezpodmínečně přijímající.

Uvedené „načasování“ můžeme také popsat jako teplo v případě omrzlin. Zmrzlé tkáně potřebují teplo, přehnané a příliš rychlé zahřátí je ale poškodí a způsobí nepříznivý dopad. Lowen také uváděl teplo jako slibné, ale zároveň nebezpečné, protože tání může způsobit povodeň, která se přelije přes břehy. 

Důležité je, aby rozhodnutí bylo vědomé – „takto to chci“, „takto to nechci“. Pokud rozhodnutí není vědomé a nejsme s ním v souladu, tak v nás narůstá napětí, úzkost. Kvůli společenskému nastavení, závazkům, životní cestě a podobně děláme věci, které dělat nechceme, v takové míře, že můžeme hovořit o pandemii úzkosti. Úzkost je tak výsledkem nesouladu mezi tím, co by pro nás bylo dobré, a tím, co činíme. Pokud k takové situaci dochází, tak je nejlepší variantou, když si na to v klidu při terapeutické práci přijdeme. Nejhorší varianta je, když si přijdu na to, že „za nic nestojím“, a nic s tím nejde dělat. Terapeut v takovém případě posiluje rozpoznání toho, co chceme, a s jeho pomocí se tak vyplétáme z onoho „za nic nestojím“. 

Friedrich Nietzsche píše, že náš život, to, jak se k němu postavíme, stejně jako uspokojení potřeb, je jen na nás: Nikdo vám nemůže postavit most, na kterém vy a jen vy musíte překročit řeku života. Může existovat nespočet stezek a mostů a polobohů, kteří by vás rádi přenesli; ale pouze za cenu zástavy a vzdání se. Na světě existuje jedna cesta, po které nemůže chodit nikdo kromě vás. Kam to vede? Neptejte se, jděte! Podobně mluví i Martin Buber, který nepřijímal předurčenost: Jak žijeme, rosteme a naše přesvědčení se mění. Musí se změnit.  

Přečtěte si také: ZPŮSOB BYTÍ, zásadní kniha Carla Rogerse

Takže si myslím, že bychom měli žít s tímto neustálým objevem. Měli bychom být otevření tomuto dobrodružství ve zvýšeném povědomí o životě. Měli bychom vsadit celou svou existenci na naši ochotu zkoumat a zažít.