Učme děti bezpečnému chování

Už je to pár let, co jsem na ulici v Praze potkala malého školáčka s nosem zabořeným v tlusté knize. Oslovila jsem ho, protože mě zajímalo, co to s takovým zaujetím čte. Přeochotně se se mnou dal do řeči. A když jsem se zeptala, jestli mi poví adresu, abych mu mohla poslat časopis, ve kterém se o něm v článku o dětském čtenářství zmíním, okamžitě a rovněž přeochotně mi ji prozradil. V tu chvíli ve mně hrklo, protože mi docvaklo, že takhle jsem se opravdu zeptat neměla, a hlavně že druháček Vítek mi adresu povědět neměl.

„Vítku, určitě ti ten časopis pošlu, ale víš, že cizímu člověku bys vaši adresu prozradit neměl?“ zeptala jsem se a dala mu vizitku, aby doma nedostal, až se pochlubí svým „dobrodružstvím“. – „To já vím, rodiče mi to říkali, já bych se taky s nikým cizím nebavil. Ale vy jste mi děsně sympatická,“ opáčil druháček a ve mně hrklo podruhé, když jsem si uvědomila, jak je dítě raného školního věku ještě ve společnosti bezbranné… 

Na tenhle příběh jsem si vzpomněla před dvěma lety v adventu, kdy jsem v zahradě jednoho domu ve vesnici, kde žije moje maminka, uviděla velikého nafukovacího sněhuláka. Chtěla jsem ho vyfotit svým vnoučatům a zahlédla jsem, jak právě otvírá vrátka malý chlapec, odhadem také druháček. „Prosím tě, mohla bych s tebou na chviličku do zahrady, abych si toho vašeho sněhuláka vyfotila zblízka?“ zavolala jsem na něj a jako dávná vzpomínka mi cinklo v hlavě, že bych to neměla po dítěti chtít… „Jen pojďte,“ pozval mě školáček dřív, než jsem se mu stačila omluvit za nevhodný dotaz. „A to byste koukala, jakou máme doma vánoční výzdobu. Pojďte se podívat dovnitř.“ – „To nejde, prosím tě, co by řekli rodiče, že si vedeš domů cizího člověka?“ odmítla jsem. A chlapec bezelstně odpověděl: „Rodiče by neřekli nic, protože nejsou doma a já bych jim to pak nepověděl…“

Až mě polilo horko a neodbytně se mi vtírala myšlenka, že kdyby býval kdysi malý Vítek nebo teď zhruba stejně starý Honzík narazili na člověka, který zneužívá děti, asi by neměli šanci…

Pravidla bezpečného chování

Uvědomuji si, že jsem se hned dvakrát zachovala velmi nezodpovědně – podle psychologů (i podle zdravého selského rozumu) by dospělí neměli bezdůvodně navazovat kontakty s cizími dětmi…

A situace malých dětí věru není jednoduchá. Na jedné straně se po nich chce, aby některým dospělým důvěřovaly, a na druhé straně, aby jiným nedůvěřovaly. Jak to má dítě rozeznat? Nehledě na to, že například moji vnuci jsou tak ochotní, že kdyby jim někdo řekl, aby mu pomohli třeba s taškou, ochotně by šli a případný zlý úmysl by možná nerozpoznali.

A tak se alespoň snažím je odmalička vést k tomu, aby podle vlastního názoru kriticky posuzovali životní situace… 

Myslím, že děti je třeba učit konkrétní věty, které by měly použít v případě, že po nich někdo chce něco, co se jim úplně nezdá. A rozhodně bychom se na ně neměli zlobit, když jsou „podezíravé“ i v situaci, kdy se to zrovna nehodí – když jsou třeba odtažité vůči strýčkovi, kterého neznají, protože studoval v cizině.

Dítě je nutné učit pravidlům bezpečného chování – například nevstupovat do domu či do výtahu s cizím člověkem! Ačkoli hlavní díl zodpovědnosti spočívá určitě na rodině, měla by se témata bezpečí a bezpečného chování probírat už v mateřinkách a později ve školách.

Učit dítě intimitě

Od raného dětství bychom měli také učit dítě intimitě – resp. rozeznávat hranice. Dítě by mělo vědět, že jeho tělo patří jen jemu a s výjimkou konkrétních situací se ho nikdo nesmí dotýkat. Konkrétní situace (omývání znečištěného zadečku, prohlédnutí nahatého tělíčka po návratu z lesa, zda není někde zakousnuté klíště, apod.) bychom dítěti měli sdělovat jasně a srozumitelně.

Rovněž bychom měli dítě vést k tomu, aby umělo povědět, pokud by mu bylo jednání některých osob nepříjemné. Stačí obyčejná slova: „Když se tě bude někdo dotýkat – třeba i někdo z rodiny – tak, že ti to bude nepříjemné, nestyď se a pověz mi to.“

Dítě by také mělo znát správné pojmenování pohlavních orgánů. V rodinách se běžně označují hovorovými „rodinnými“ slovy, ale dítě by mělo znát i označení odborné, například: „Péťo, doma říkáme pindík, správné označení je ale penis. Nikdo nemá právo se tvého penisu dotýkat.“