Chvála práce

Vychovat dítě tak, aby pro ně byla práce radostí, je jeden z největších darů, jaký mu můžou rodiče i prarodiče dát. Musím přiznat, že se mi moc nelíbí oblíbené „hlášky“ mojí 88leté maminky, která stále opakuje, že dnešní doba „nestojí za nic“, protože lidi „nechtěji dělat“, zatímco v jejím dětství a mládí se „muselo makat“. Nicméně všichni víme, že „bez práce nejsou koláče“ a pracovat se musí, i když se nám někdy moc nechce. A občas myslím na slova své kamarádky, psycholožky a maminky pěti dětí, vysokoškoláků, velmi schopných mladých lidí, kteří rozhodně neměli problémy se sehnáním zaměstnání po vysoké škole, protože už během studií pilně pracovali. Tato kamarádka, když jsem kdysi projevila podiv nad tím, jak jsou všechny její děti šikovné a pracovité, mi řekla, že si už v jejich raném dětství uvědomila, že největší dar, jaký jim může dát, je to, když je naučí, aby je práce bavila.

Její slova mi občas zazní v hlavě, když jsem se svými velmi činorodými vnoučaty – když desetiletý Toník s velkou radostí se mnou ostříhává a čistí malinovou plantáž na naší zahradě a dme se zdravou pýchou, když zryje sám velký záhon. Když osmiletí školáčci Hanička, Dominik a o rok mladší Verunka se mnou nadšeně vaří – balí do buchtiček tvarohovou náplň, koulí ovocné knedlíky, míchají těsto na bábovku. 

Všichni prostě musíme v životě pracovat a naučí-li se dítě pracovat rádo, a ne jenom z povinnosti nebo dokonce z „donucení“, bude mít klidnější a spokojenější celý život. A věřte, že dítě může pracovat od nejútlejšího věku. Všimla jsem si například, jak naše nejmladší vnučka Johanka už po jednom roce věku stále pozorovala nejen rodiče, ale hlavně oba sourozence, kteří jsou starší o 6 a 5 let, a jakmile se naučila pořádně chodit, sbírala po podlaze třeba rozsypané papírky z jejich her, chodila s nimi k odpadkovému koši a nemotorně se malou nožičkou snažila sešlápnou šlapku koše, jak to odpozorovala. Její starší sestřička zase ve věku kolem dvou let všechno nadšeně umývala. Tehdy ještě celá rodina jezdila vlakem a malou Verunku spolehlivě udržel ve vlaku v klidu vlhčený ubrousek, kterým pilně „umývala“ sedadla kolem sebe (důkladné umytí ručiček po této proceduře bylo samozřejmostí).

„Už děti od dvou, tří let můžou pomáhat v kuchyni. Připravit hrnečky, talířky, utřít rozlité mléko, zalít květinu, utřít prach, naleštit desku stolku. Samozřejmě to nebude dobře odvedená práce, jen jakási činnost za vedení či pomoci dospělého. Čím starší dítě, tím větší paleta možných prací. Pusťme svou fantazii z uzdy, dítě dokáže víc, než bychom čekali. Dopřejme mu vlastní aktivitu – chce-li něco zkusit, nebraňme mu. Nikdy neříkejme: ‚Na to jseš ještě malej, to nedokážeš.‘ Avšak podle potřeby mu pomozme,“ říká psycholožka PhDr. Ladislava Lažová.

Práce by měla opravdu bavit

Menším dětem do věku 8–10 let bychom měli dávat práci, která je baví, ale také která je skutečně důležitá a je vidět. Pokud maminka v rodině, která nemá myčku nádobí, dává dítěti jako jedinou práci nádobí utírat, asi je o tom, že práce je činnost radostná, moc nepřesvědčí. Přiznejme si, že „nádobí“ je činnost netvůrčí, stále stejná, a navíc jí nikdy není konec. Nenuťme děti vykonávat stále práci, která nás, dospělé, nebaví.

Dítě bude ale pravděpodobně rádo vybalovat a uklízet nákup, zalévat květiny, ochotně utře prach. „Předškolní dítě nadšeně zamete a umyje schody. Budou asi dost mokré, nemá sílu na vyždímání hadru, ale co je to proti jeho radosti, že dostalo takovou důvěru. Vyžehlit kapesníky, utěrky, ručníky, to už je něco. Pomoci tátovi při mytí auta, otřít přístrojovou desku, naleštit okénka – děti jsou na sebe pyšné. Nakrájíme chleba a dítě ho může namazat, nalije mléko, připraví stůl. Školnímu dítěti můžeme nabídnout ještě náročnější činnost. Připravit večeři a nejen to – může ji vymyslet a nakoupit na ni. Žádné gruntování neděláme sami. Je nerozumné dát dítě při velkém úklidu k babičce či je posadit k televizi, aby nepřekáželo. Jen ať naleští skleničky, srovná knihy či zásuvky, uklidí botník, osprchuje květiny,“ říká Ladislava Lažová.

Obyčejný každodenní život

Mysleme na to, že radost z práce nenavodíme žádným kázáním (vykládat dětem, že lidi „nechtěji dělat“ a dřív se „muselo makat“, opravdu nemá žádný smysl). Ale poměrně spolehlivě ji navodíme obyčejným každodenním životem. Děti tedy mají mít možnost vidět své nejbližší při každodenní práci. Dnešní děti bohužel mají málo příležitostí vidět své rodiče v pracovním procesu (v dnešní „covidové“ době spousta rodičů pracuje z domova, ale přesto děti většinou netuší, k čemu vlastně je to, co táta stále u počítače tvoří…). Ještě si představí a vědí, co dělá maminka, která je učitelka nebo zdravotní sestřička, co dělá táta lékař, automechanik nebo řidič tramvaje. Ale spousta profesí (možná většina) jim zůstává utajena. 

O to důležitější je vidět alespoň doma, že táta umí třeba opravit staré hodiny, maminka umí ušít pěkné kalhoty, že babička uvaří výborné ovocné knedlíky (můj vnuk se před časem ptal maminky, co to vaří a když odpověděla, že ovocné knedlíky, okamžitě opáčil: „Ale k tomu přece potřebuješ babičku!“ Jeho zamilované jahodové knedlíky jsem totiž opravdu většinou vařila já…). Děti by tedy měly být svědky toho, co umí táta, co máma, v čem je machr strejda, co dokáže děda, co babička. Není dobré dětem fyzickou práci vnucovat, ale nemusíme se bát přizvat je ke spolupráci. A důležité je, aby práce, ke které jsme je přizvali, tzv. odsejpala a hlavně aby k něčemu dobrému a viditelnému sloužila.