Svoboda pohybu a možnost výběru je nejdůležitější

Bc. Daniela Kuruc se narodila v roce 1977. Po studiu na třeboňském gymnáziu odcestovala na 4 roky do Velké Británie jako au-pair, dále ji život zavál do Kazachstánu a Indonésie. Na těchto nesourodých místech planety střádala zkušenosti s dětmi předškolního věku, aby se nakonec usadila v Česku a nastartovala svou učitelskou dráhu naplno. Vystudovala obor Učitelství pro mateřské školy na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Je nadšená výtvarnice a věčná obdivovatelka přírody. S manželem vychovává dvě dcery, Victorii a Stellu.

K práci s malými dětmi jste se dostala trochu atypicky, že? Jak proběhlo vaše první angažmá, které se odehrálo v kazašském Almaty?

Moje cesta k práci s dětmi byla poněkud příkrá. Do Kazachstánu jsme se dostali díky mému manželovi, který tam získal práci, takže já jsem s těžkým srdcem opustila tu svou (usmívá se). Láska vás ale dovede dál než práce. V Almaty jsem se ocitla v podobné pozici, do jaké se dostávají ženy, které cestují se svými muži po světě. Sama v cizí zemi… Nejdřív jsem si musela uvědomit, kde jsem, kdo jsem a co chci. Z podstaty jsem pilný mravenec, co potřebuje pořád něco dělat. Okamžitě jsem se začala učit jazyk, ale základy ruštiny jsem měla už ze školy, což mi dost pomohlo. Začala jsem také objevovat Almaty, které je jedním z nejkrásnějších měst Kazachstánu. Ačkoliv hlavním městem Kazachstánu se stal Nur-Sultan na severu země, Almaty zůstává již od 19. století finanční a kulturní metropolí. Můžeme se zde setkat s pozůstatky carské architektury, ale jsou to skutečně jen zbytky, protože Almaty zažilo v letech 1887 a 1911 ničivá zemětřesení.

Po měsíci či dvou už jsem si ale stihla všechno zajímavé prohlédnout, okruh přátel jsem tam zatím neměla, takže co teď? V novinách jsem našla inzerát, že anglické mateřské centrum hledá učitele. Anglicky umím, nějakou zkušenost s dětmi mám, řekla jsem si, že to zkusím. Paní ředitelka mi představila úplně nové centrum, pro které si pronajala vilu, já jsem jí vysvětlila, kdo jsem, a rozešly jsme se s tím, že mi dá vědět. Zavolala mi za dva dny a říkala, že si zlomila nohu, takže nemůže učit, a že mě prosí, abych v pondělí nastoupila (směje se). Zaskočilo mě to, ani jsem nečekala, že se mi ozve.

Nastoupila jste?

Ano, s malou dušičkou jsem šla v pondělí do práce. Snadné to pro mě bylo v tom, že jsme všichni byli noví, byl to rozjezd pro všechny. Kolektiv byl malinký a ředitelka, která měla movitého manžela, byla hnací silou celého projektu. Když jsem nastoupila, uviděla jsem Montessori školku v plné výbavě. Nepřeberné množství originálního Montessori materiálu…

Zpočátku tam chodilo šest dětí od dvou do šesti let, takže bylo trochu složité zaujmout pozornost každého z nich. Byly jsme tam na ně dvě, ani jedna jsme ale nebyly vystudované učitelky. A ani jsme neměly Montessori průpravu.

Takže vás hodili do vody, a plavte.

Paní ředitelka nám tu a tam řekla, jak se která pomůcka používá, ale s kolegyní jsme do toho neměly ten správný vhled. Pracovaly jsme hodně intuitivně. I když jsem neměla pořádnou průpravu, tahle práce ve mně něco otevřela (usmívá se). Najednou jsem si doslova užívala s malými dětmi celý den, děti se učily ode mě a já od nich. Cítila jsem potřebu pokračovat v práci s pedagogickým vzděláním, a tak jsem se během krátkého pobytu v Čechách přihlásila na Jihočeskou univerzitu do programu učitelství pro mateřské školy a začala jsem studovat.

Daniela se svými kazašskými kolegy.

Jakým jazykem jste s dětmi mluvila?

Anglicky, to byl předpoklad pozice, na kterou jsem nastoupila. Ale když bylo jasné, že mi dítě vůbec nerozumí, zapojila jsem i ruštinu, což se ovšem většinou ukázalo jako chyba. S kolegy, kde jsem byla jediná cizinka, jsme komunikovali rusky.

Kolik let jste strávili v Almaty?

V Almaty jsme žili pět let. V mateřském centru jsem pracovala tři a půl roku, do Čech jsem odletěla porodit naši první dceru a vrátila jsem se, když Vikince bylo pět měsíců. I pak jsem se snažila částečně pracovat a brala jsem si dceru s sebou.

Jak probíhal školkový den v centru, kde jste pracovala?

Dost podobně jako ten, co známe u nás. Ostatně ono se nedá moc vymýšlet, děti mají podobné potřeby bez ohledu na to, kde žijí. Jak se rodiče dozvěděli o tom, jak pracujeme, postupně jsme nabrali další a další děti, a nakonec jsme měli dvě třídy, mladší a starší. Překvapilo mě, kolik času stráví starší děti řízeným učením, často až do půl dvanácté. Děti pak už byly unavené a měly jen půlhodinku na to, aby se provětraly venku.

Velkou roli v životě školky hráli rodiče, kteří mají v rusky mluvících oblastech velmi vysoká očekávání. Kurikulum se přizpůsobovalo jejich tlaku a požadavkům při zápisu v základních školách. U nás se v první třídě nečeká, že dítě bude už umět číst, i když i s takovými dětmi se setkáváme. V Kazachstánu se ale do první třídy přijímají děti už na základě stupně vědomostí, které získaly ve školce. Existují tam žebříčky škol a rodiče se snaží dostat své dítě do co nejlepší školy. Dítě je tedy tlačeno k tomu, aby vědělo víc než ostatní, aby vynikalo… zaměření na výkon je tam znát.

Snažili jsme se tedy, aby děti získaly všestranné dovednosti a vědomosti paralelně ve dvou jazycích. Ale vlastně nevím, jestli se to neminulo účinkem (krčí rameny). Vzdělávání spíše připomínalo základní školu. Dnes už vím, že se to dá dělat i jinak.

Jak se vám spolupracovalo s kolegy a kolegyněmi?

Úplně skvěle, měli jsme naprosto fantastický tým. Nastoupila kolegyně z Estonska, od které jsem se také hodně naučila. Docházeli k nám i externisté, kteří učili třeba hudbu, paní ředitelka zvala specialisty například pro vedení workshopů na rozvoj emoční inteligence apod.