Každý člověk má někam patřit

Našli jste už někdy sami neočekávanou zapadlou vzpomínku na své dětství? Mně se to před časem stalo. Ve věcech po babičce jsem našla sošku Panenky Marie z pouti. Dostala jsem ji kdysi jako malá holčička a dávno jsem na ni zapomněla. Teď jsem ji držela v ruce a v hlavě se mi rojily vzpomínky. Najednou se mi v puse objevila spousta slin a na jazyku jsem zřetelně ucítila nakyslou chuť dávných cucavých bonbonů.  Bylo to velmi silné, intenzivní, chvíli jsem zírala, co se to děje. Připadala jsem si jako „Pavlovův pes“ a nechápala jsem proč.

Pak se mi v hlavě rozsvítilo. Jako když se roztáhne opona, uviděla jsem sama sebe jako tu malou holčičku sedět na posteli své druhé „babičky“, staré hospodyně, která byla dobrou duší pro všechny děti vyrůstající na gruntu mých prarodičů. Kupovala si ruličky cucavých bonbonů a přeochotně se o ně se mnou dělila. Moje maminka to ale viděla nerada, protože jsem pak „špatně jedla“. Proto jsem si bonbonky cpala do dutinky v pouťové sošce (soška mi totiž upadla a odloupl se jí podstaveček) a pak jsem je prstíky tajně vylizovala. Nebylo to sice zrovna hygienické, ale byla to neuvěřitelná slast, kterou mi soška nenadále připomněla…

Náš domůvek

Když byly naší starší dcerce dva roky, narodila se jí sestřička. Helenka byla z miminka nejdřív nadšená a pak trochu zaražená a rozpačitá – přece jen asi prožívala „sesazení z trůnu“. Ale když jsme pak šly společně ven, tlačila vehementně sama kočárek s miminkem a na dotaz sousedky: „Kohopak to vezeš, Helenko?“ okamžitě odpověděla: „No to je péce (přece) naše Jana!“ 

V té době často reagovala slovními spojeními „náš domůvek“, „naše hahládka“ (zahrádka), „náš dedecek“, „můj tatýnek“. Až mnohem později jsem pochopila, jak jsou tyto opěrné body a jistoty pro vývoj dítěte důležité. 

Vlastní místo je pro dítě to, kde jsou jeho věci, na které je zvyklé. Všichni jsme jistě zažili, jak se dítě při návratu z krásné dovolené těší na svoji postýlku a na svoje hračky. Na prázdniny k babičce si vezme oblíbený polštářek nebo malou deku „milovanku“ (všech pět našich vnoučat mělo/má takovou „oblíbenkyni“) a i větší dítě si přibalí do kufru či batohu na letní tábor plyšáka. To vše totiž vytváří pocit bezpečí a jistoty. 

Ještě důležitější jsou samozřejmě lidé a velmi důležité jsou společné rodinné činnosti a zážitky. Třeba vzpomínky na to, jak jsme byli na houbách a Janička našla svůj první hříbek. Jak jsme lyžovali zrovna na téhle stráni a táta sjel do potoka.

Rodinná minulost

K posilování identity člověka patří i znalost vlastní a rodinné minulosti. Takovou minulostí jsou i ty už nepotřebné věci, které se v dřívějších dobách schovávaly, protože se mohly ještě někdy hodit, dnes se ale vyhazujou, protože se vše až příliš rychle mění. 

Je ale příjemné, když můžeme občas s dítětem nacházet nejen jeho minulost, ale i dětství jeho rodičů, a také třeba i své vlastní dávné dětství. 

Vzpomínky na minulost nemusejí být nějak utříděné, jejich půvab spočívá i v tom, že se prostě najednou objeví (tak jako například moje soška z pouti). Těmito vzpomínkami se v dítěti posiluje povědomí kontinuity – patříme k sobě a patří k nám i to, co bylo včera, před rokem, před dvaceti lety, kdysi dávno. Tenhle dům je už sice dávno prodaný, ale před 89 lety se v něm narodila prababička. S touhle panenkou si hrávala teta Emilka, když byla malá, a tenhle úžasný kupecký krám vyrobil počátkem třicátých let pro své děti vlastnoručně váš prapradědeček…

Pro dětský věk je také charakteristické sbírání nejrůznějších věcí (doufám, že to platí i v dnešní elektronické době…). Sbírky tvoří často věci v podstatě bezcenné, které většinou zůstávají neutříděné – ať už jsou to obaly od čokolád, nebo třeba fotografie sportovců (já jsem například jako malá školačka v první polovině šedesátých let minulého století vášnivě vystřihovala z novin a časopisů a lepila do sešitů krasobruslaře). Časem se dítě samozřejmě začne zajímat o něco jiného, takže se jednou při úklidu všechny ty desky a krabice bez nostalgie vyhodí. Musí se přece šetřit místem, a nakonec i dítě samo se v určitém období na své dětské zájmy dívá s okázalým despektem. Přesto není od věci alespoň některé dětské sbírky schovat. I naše dítě či vnouče bude mít jednou děti a ty si možná budou rády občas prohlížet věci, které měli maminka a táta, když byli malí, se kterými si hráli, které sbírali. 

Samozřejmě že si dítě nechce prohlížet rodinnou minulost příliš často, ale občas je takové „vzpomínkové krámování“ s dětmi či vnoučaty moc krásným zážitkem pro malé i velké…

PhDr. Helena Chvátalová