Současný ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka se před časem vymezil proti tomu, že by v české legislativě měl být zakotven striktní zákaz tělesných trestů na dětech.
„Jako táta pěti dětí si myslím, že dát do zákona ustanovení, které říká, že rodič ve výjimečné situaci nemůže v rámci výchovy vůbec dát pohlavek nebo takzvaně lepnout jednu na zadek, není správné,“ řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Oslovili jsme psycholožku Lenku Krejčovou. Jaký je její názor na tělesné tresty u dětí? Případně tělesné tresty obecně? „Na to je vcelku jednoduchá odpověď – za žádných okolností je nepokládám za oprávněný výchovný prostředek. Rozumím, že je to někdy projev bezmoci a zoufalství rodičů. Pro některé dospělé vychovatele to ale může být forma dokladování své moci a převahy,“ říká Lenka Krejčová.
Nelíbí se mi, co děláš
Trestání samo o sobě je vlastně docela sporná věc. Jak dát dítěti najevo, že se nám jeho chování nelíbí? A to i v poměrně mezních situacích typu scéna na veřejnosti, kdy k trestům dochází poměrně často. „Dát najevo, že se nám něco nelíbí, bych nechápala a priori jako trest. Je to standardní komunikační nástroj, je normální, že určité názory či projevy chování se nám nelíbí, ať jde o děti (vlastní nebo cizí) nebo o dospělé, s nimiž komunikujeme. Právě zkušenosti z dospělého světa mohou být využitelné i při komunikaci s dětmi. Jinými slovy, je fajn se zamyslet, co je přirozený důsledek toho, když se k nám někdo nechová tak, jak bychom si přáli – někdy na něj důrazně hovoříme a pojmenujeme, co se nám nelíbí, s čím nesouhlasíme, jindy s dotyčným dočasně můžeme přestat komunikovat, ať si promyslí, co nám chce říct, oznámíme mu, že nemá smysl se nyní společně bavit, když dotyčný jen křičí a nevnímá okolí (jako je to u dětí), někdy opustíme místo, na němž se dotyčný chová pro nás neakceptovatelným způsobem, rozhodně s takovým člověkem netrávíme čas příjemnými činnostmi, ač jsme si je třeba původně společně plánovali – když se na něj zlobíme, nemáme na něco takového chuť. Někdy v důsledku určitého chování musíme investovat čas či peníze do něčeho, co nebylo v plánu, takže si musíme odepřít něco jiného, z čeho bychom měli větší radost. Neřekla bych, že je to trest, ale spíše důsledek toho, že jsme něco pokazili, zanedbali, nestihli. Takové situace v případě dětí nastávají také velmi často, je zbytečné vymýšlet tresty, které jsou od aktuálního momentu odtržené, naopak když spolu akce a reakce souvisejí, děti se naučí, co je efekt určitého chování nebo použití určitých slov. V případě scén na veřejnosti občas musíme děti jednoduše z dané situace vyvést. Může to znamenat, že vystoupíme z dopravního prostředku, přerušíme nakupování, opustíme restauraci. Nikdo rodičům nesliboval, že výchova dětí bude vždy zalitá sluncem, jako dospělí musíme přijmout zodpovědnost a možná i někdy ustoupit od původních plánů, i když nám to může situaci značně komplikovat. Někdy je to hodně těžké, to nikdo nepopírá.“
Dopad na psychiku dítěte
Co se děje s psychikou dítěte, které někdo pravidelně bije nebo je hodně trestá? „Takové děti se učí, že bití a trestání jsou přirozenou součástí životů, že ti silnější si z pozice síly mohou takové chování dovolit. Doma se mohou trápit, být ustrašené, ve stresu z obavy, kdy přijde další rána, což rozhodně nejsou vhodné podmínky pro vývoj dítěte – tělesně ani psychicky. Buduje to pocit méněcennosti, paralyzuje to děti, těžko od nich můžeme čekat, že budou mít chuť se učit, něco nového zkoušet, že se budou radovat ze života. Současně se ale takové děti mohou dostat do situací, kdy podobné nástroje chování využijí vůči slabším jedincům ve svém okolí. Bohužel se z toho často stává začarovaný kruh. Z bitých dětí se nezřídka stávají ti rodiče, kteří bitím vlastních dětí dávají najevo převahu a moc, protože to je model, který fungoval v jejich rodině. To, co se v rodinách naučíme, si neseme s sebou v dalším životě, ať se nám to líbí nebo nelíbí,“ ukončuje svou odpověď psycholožka Lenka Krejčová.
Mgr. Marie Těthalová
Foto Lukáš Kozel
Doc. PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D., se narodila v roce 1977. Pracuje jako psycholožka v neziskové organizaci DYS-centrum Praha, z.ú., a spoluzaložila Základní školu „Poznávání“.