Neobyčejné dny plné obyčejných věcí

Jaké jsou dny, když jste doma s dětmi?

Někdy náročné, někdy hezké. Někdy se hádají, někdy je to pěkné, každý den jiné. A úplně obyčejné, tak jako všude jinde. Vaříme, chodíme ven… tak jako v knížce.

A co vás na těch obyčejných dnech těší?

To, že z nich děti mají radost. Chtěla jsem jim to v knížce zachovat.

Jak vaše děti vnímají obyčejné dny u vás doma? Třeba to mladší…

Pro mladší dítě, dceru, zatím těžko říct. Pro syna je zajímavé, když si může zvolit, co ten den bude dělat. A pak si vybere například to, že půjdeme na nákup, což mi vůbec nepřipadá zajímavé, ale jemu ano.

A co dcerka?

Té je dva a kousek a v době, kdy jsem psala knížku, si toho sama moc zvolit neuměla. I když také mě v té době cestou z procházky občas přemlouvala, že půjdeme na nákup.

Co je na těch nákupech tak baví?

Třeba že se svezou v košíku nebo si tam mohou vybrat jablíčko. Domlouvají se, kdo je na řadě s pípáním kartou (směje se).

Jaké je to pro vás, když jsou dny někdy stereotypní, dějí se pořád stejné věci? Co vám pomáhá neutopit se ve všednodennosti?

Přiznám se, že se v ní topím opravdu hodně a že potřebuji také pracovat. Nepatřím mezi lidi, kteří zvládají to, že den je jeden jako druhý. Je to pro mě opravdu těžké.

Pomohlo mi třeba psát a kreslit knihu, o které si povídáme, a už od opravdu nízkého věku mých dětí jsem alespoň trochu pracovala. Také mám skvělého muže, který chápe, že nechci být „pouze“ matka a že mě těší dělat i jiné věci, a v péči o děti se spolu v rámci možností střídáme. Těší mě pak radost dětí z obyčejných věcí, což mě naplňuje, ale potřebuji prostě i jiné impulzy.

Zdá se mi, že když se k nim poté, co jste se věnovala práci, vrátíte, je pro vás, i když jste trochu unavená, to obyčejné vlastně neobyčejné. Je to tak?

Ano, přesně. Potřebuji to prostřídat.

Jak děti vnímají, že se v péči o ně střídáte se svým mužem?

Jsou na to zvyklé od malička. Pochopitelně když byly úplně malinké, úplně jsme se střídat nemohli, už proto, že jsem oba kojila. Ale abych odpověděla na otázku… jsou na to zvyklé a mají s tatínkem hezký vztah. Funguje to dobře. Jako všichni samozřejmě dost bojujeme s časem a je to těžké, ale je fajn, že můj muž s nimi je úplně běžně, není to žádné „tatínek hlídá děti“, ale prostě spolu jsou. Rodiče jsme oba, moc si toho vážím.

Děti už chodí do školek. Jak se v ní líbí synkovi?

Dlouho si zvykal. První rok pro něj byl náročný, ačkoli chodil do polodenní třídy, kam nastoupil ve třech a půl letech. Je ale hodně citlivé povahy a vždy se na všechno dlouho chystá. Teď už mu bude pět a začíná se na děti těšit, spíše si ale mezi nimi najde jednoho kamaráda.

A co dcerka? 

Té jsou dva a už chodí také do školky. Je s tím naprosto v pohodě, chodí tam ráda a je velmi společenská. Tohle je hodně individuální otázka.

Když je po obědě vyzvednete, jak vypadá zbytek vašeho dne?

Snažím se, abych občas byla s jedním z nich i sama, proto tam někdy druhý zůstane o něco déle. Obvykle jdeme na hřiště, bydlíme kousek od Stromovky, tak můžeme trávit hodně času tam. A protože mnohdy nestíháme a do školky se ráno dopravujeme na kole, projedeme se na něm i odpoledne. Dceru si vezmu do sedačky a syn už má své kolo. Nebo jdeme nakoupit na večeři a domlouváme se, co k ní bude. A někdy jdeme třeba do planetária nebo za kamarády na návštěvu. Pokud je to jen trochu možné, nechávám děti „mluvit do toho“, co se bude dít.

O obyčejných dnech jste napsala stejnojmennou knížku. Proč?

Knihy miluji a jsem velká čtenářka. Nemyslím si, že by každý čtenář byl i dobrým spisovatelem, ale psaním se živím, takže jsem si řekla, že udělám něco pro děti, aby to měly na památku. A udělala jsem to i pro sebe, nejsem schopna vylepovat fotoalba, ale tohle bylo to pravé.

Nejdůležitější byl pro mě moment, kdy jsem jim na chalupě četla Honzíkovu cestu. Nic ve zlém, ale přišlo mi to už úplně za zenitem, pro dnešní děti úplně nepředstavitelné. Nicméně jsem si říkala, že už je strašně málo knížek z obyčejného života dětí. Knížky se buď zaměřují na vzdělávací téma, jako je vesmír, čištění zubů, nočníky..., nebo rovnou na problémy, třeba na vztahy mezi dětmi, nebo jsou plné skřítků a zvířátek, tedy mají rozvíjet fantazii. Ale aby se děti poznaly a řekly si: júú, to taky děláme, to moc ne. A tak jsem chtěla vytvořit něco úplně jednoduchého, kde se děti trochu poznají a co se bude odehrávat v dnešní době.

Knihy jsou pro vás zjevně důležité. Jaké mají místo ve vašem životě?

Jsem od dětství velká knihomolka, vyrostla jsem na všech lindgrenovkách a potřebovala jsem přečíst prostě všechno (směje se). Teď už na čtení tolik času nemám, ale ráda píšu a kreslím.

A co vaše děti? Mají knihy rády?

Mají, opravdu hodně. Syn miluje fakta, takže studuje všechny sopky, vesmír, dinosaury… Číst zatím neumí, ale už o to projevil zájem a pořád obkresluje nějaká písmenka. Dcera je hodně akční a u věcí zatím moc dlouho nevydrží, ale knížky má hodně ráda. Vybírá si a musíme jí číst, příběhy ji zaujmou.

Mgr. Marie Těthalová

Foto Kateřina Kokešová

Ilustrace Eliška Šmolíková

Eliška Šmolíková se narodila v roce 1992 v Praze, kde také bydlí. Je to máma dvou dětí, k tomu pracuje jako copywriterka. I když vystřídala více profesí, psaní se jí drží po celý život. Miluje tvůrčí činnosti a rozmanitost.