Překážka jako cesta

Svoboda je a zároveň není

Když si myslíte, že máte principiálně svobodu, jak naložit se svým životem, může pro vás být frustrující setkání s někým, kdo tvrdí, že svoboda neexistuje. Tušíte, že i on má své argumenty: například nežijeme věčně a existuje spousta dalších věcí, s nimiž se prostě nedá nic dělat. Ale – opravdu nic? Pokud má vaše kamarádka rakovinu, nepomůže vám, když se tím budete trápit. Možná to musíte prostě přijmout. Nebo něco udělat lze? Třeba zkusit pro ni najít dobrého lékaře, podporovat ji vlastní nadějí, vzít ji na hezkou dovolenou, aby přišla na jiné myšlenky. Tíha svobody spočívá v tom, že vždy částečně je a částečně není. Protože kde najít ten okamžik, kdy svoboda končí, takže dál už by její hledání způsobovalo jenom frustraci? Právě tohoto dilematu se dotýká známá „modlitba vyrovnanosti“, kterou formuloval americký teolog Reinhold Niebuhr a dnes si jí pomáhají například anonymní alkoholici. Zní: „Bože, dej mi klid, abych přijímal věci, které změnit nemohu, odvahu, abych měnil věci, které měnit mohu, a moudrost, abych je od sebe uměl odlišit.“

Takže svoboda zároveň je i není. Rozpoznat, kdy je a kdy není, někdy vyžaduje hodně úsilí a moudrosti. Mimochodem, je to tak se všemi velkými otázkami – jeden z největších filozofů všech dob Immanuel Kant tuto tendenci k rozpornosti a paradoxnosti popisuje jako problém takzvaných antinomií. Dobrá zpráva je, že nakonec záleží tak trochu na nás, jaký pohled si vybereme, protože oba se dají logicky zdůvodnit.

Omezení a smysl života

Nejstarší doklad o lidské pochybnosti, jestli má život smysl, se prý nachází už v Eposu o Gilgamešovi z 2. tisíciletí př. n. l., a to ve zvolání: „Jak máme žít, když víme, že stejně musíme zemřít?“ Jako první tuto otázku explicitně položil filozof Arthur Schopenhauer: „Jaký je vůbec smysl života? Za jakým účelem se hraje tato fraška, v níž je vše podstatné neodvolatelně stanoveno a určeno?“ Vidíme, že lidé se po smyslu života ptají ve chvíli, kdy si uvědomí nějaké omezení.

Jenže na druhou stranu, lze si představit život, který by byl naprosto svobodný? Bez omezení by nebyla žádná předvídatelnost, jistota a struktura. Vše by se rozpadlo na atomy a ty na ještě menší částice. Ale i kdyby zůstaly přírodní zákony: pokud nám někdo řekne, abychom dělali opravdu cokoli, spíše znejistíme a začneme hledat, kam až tato svoboda sahá – tedy kde jsou její hranice. Svoboda se projevuje na pozadí omezení. Když si například zlomím nohu, nějakou dobu se jen belhám. Pak se uzdravím a nově si užívám nabyté svobody chodit rychle a bez berlí. Nejzazší nesvobodou je pak zmíněná lidská smrtelnost. I když ani ona není definitivní, protože co když existuje posmrtný život? Stále vidíme, že svoboda a nesvoboda jdou ruku v ruce – a smysl nám dává to, co můžeme udělat tváří v tvář tomu, co neovlivníme.

Nedostatek jako cesta k úspěchu

I cesta je částečně nesvobodná v tom, že můžeme jít v jejím směru, na rozcestí si dokonce můžeme vybrat, kudy se vydáme dál, někdy odhalíme zarostlé boční pěšiny, jindy vyšlapeme novou trasu, ale stále se pohybujeme v rámci nějakého vymezení. Cesta je tedy v určitém smyslu překážka.

Platí to i opačně. Právě Překážka jako cesta se jmenuje kniha amerického spisovatele Ryana Holidaye, který se rád inspiruje stoicismem a v tomto názvu odkazuje na jeden výrok římského filozofa Marca Aurelia: „Rozum dovede obrátit a proměnit každou překážku své činnosti ve prospěch svého vůdčího úmyslu, takže to, co mělo ten nebo onen čin překazit, se stává činu nápomocno, a co mu mělo tu nebo onu cestu zatarasit, to mu cestu otvírá.“ Pojďme si to ukázat na příkladech.

Nedávno v pražském Obecním domě vystoupil německý sólový hráč na lesní roh Felix Klieser. Zajímavé je, že se narodil bez rukou a na lesní roh hraje tak, že k ovládání ventilů používá levou nohu. Asi existují i jiní, podobně dobří hornisté, ale Felix Klieser má proti nim nespornou výhodu: lidé chodí na jeho koncerty nejen poslechnout si hudbu, ale i potkat člověka, který se rozhodl poprat s osudem a najít cestu tam, kde by pro jiného stála zeď. Z překážky se zrodila cesta: úspěšná kariéra jedinečného bezrukého hornisty.

Ještě dál šel muž, o němž se ve svém blogu zmiňuje Holiday… Tony Hawk byl kluk, který chtěl na skateboardu jezdit nejlépe ze všech a na rampě se vyhoupnout co nejvýše. Byl ale příliš hubený, než aby ho setrvačnost dostala nad okraj. Jenže Tony byl urputný, nehodlal to vzdát, a tak po mnoha pokusech a pádech na hraně rampy použil trik ollie, který do té doby skateboardisté dělali jen na zemi. Patku prkna prudce sešlápl, odrazil se, vyskočil do vzduchu a prkno se vymrštilo s ním. Díky ollie se Tony dostal nejen vysoko nad rampu, ale navíc dokázal ve vzduchu vykouzlit kousky, které byly do té doby nemyslitelné. Tony Hawk tak představuje člověka, jenž díky vlastnímu nedostatku udělal ve svém oblíbeném sportu revoluci.

Překážka je bezesporu cesta, která dala vzniknout dlouhé řadě vynálezů. Na jedné straně je mnohdy něco, co se jeví jako nemožné, na straně druhé urputnost a touha jít dál. Člověk si vypomáhá vším, co má, tedy i svou neschopností, aby z ní paradoxně učinil schopnost.

Jak se vyhnout nevyhnutelnému a stvořit sám sebe

Řekli jsme, že definitivním omezením je naše fyzická smrtelnost. O ní hovoří i jezuita a myslitel Pierre Teilhard de Chardin ve své knize Božské prostředí – a jeho způsob vidění nám může otevřít oči. Křesťanská autorka Mary E. Giles vyjádřila Teilhardovy myšlenky sugestivně: při setkání se smrtí jsme vyzýváni k tomu, abychom vynaložili „heroický odpor, jímž musíme ovládnout každou částečku energie v boji proti silám rozkladu. Musíme se vyčerpat bojem a až poté, zbavení vší energie, přijmout nevyhnutelné.“ Ani smrti se tedy nemusíme jenom podvolit, ale můžeme vynaložit veškerou energii, abychom ji aspoň o kousek oddálili. Pak stejně umřeme, ale třeba ne s pocitem porážky.

Teilhardovy myšlenky se podobají konceptu postojových hodnot u Viktora Frankla. Vždy můžeme zaujmout zcela svobodný postoj vůči čemukoli, co nás potká, což se stává aktuální zvláště v situacích, kdy už nemůžeme změnit nic než právě svůj postoj. Takové okamžiky zpřítomňují náš smysl života, činí ho zcela hmatatelným. My sami se stáváme svým smyslem.

Zdroje:

McGreal, I. P. (ed.). Velké postavy západního myšlení: Slovník myslitelů. Praha: Prostor, 1999