Hlas je přirozený lidský projev

Všichni víme, co to je zpěv, ale… Co to je zpěv?

Řekla bych, že to je vyjádření emocí pomocí hlasu. Zpěv má navíc úžasné terapeutické účinky. Dalo by se říct, že se při něm zapojuje úplně celé tělo. V ideálním případě se mnohé jeho části rozrezonují. A zároveň pokud je v těle něco špatně, něco v něm drhne, nachází se v něm určitá tenze, pnutí, je to hned v hlase slyšet. Hlas je přirozený lidský projev, děti si pobrukují úplně odmala, vydávají různé zvuky a svůj hlas objevují. Jedná se o součást přirozeného lidského vyjadřování, vztahování se ke světu a k ostatním lidem, a také k sobě a vlastním emocím. Když máme radost, zpíváme si, a když je nám smutno, zpíváme si také. Moc mě mrzí, že mnozí dospělí s úplně vážnou tváří řeknou, že neumějí zpívat. Anebo že by neměli zpívat. Nebo že nemůžou zpívat. A nemyslí tím zrovna zdravotní důvody.

Mě jako malou vyhodili z klavíru. Prostě kdo nehrál na jedničku, musel jít pryč, až tak výkonově nastavené to bylo. Tím mi ovšem „sebrali“ i pěvecký sbor, kam mohli chodit všichni žáci hudebky a který mě hrozně bavil. V čem je kouzlo společného zpívání?

Hraju na housle a učila jsem se na ně odmalička. Kolem puberty mě to ale přestalo bavit. Prostě jsem začala chtít trávit čas jinak, nelákalo mě cvičit na nástroj, chodit na hodiny, být pořád někde sama zavřená. A pak jsem natrefila na Hudební mládež, což je spolek pořádající různé akce, a jela jsem na jejich letní tábor, kde jsem potkala vrstevníky, co na tom byli podobně. Hráli jsme naprosto úžasný repertoár pod vedením profesionálních dirigentů, ale zážitek z hudby, ze sdílení, z toho, že jste součástí znějícího tělesa, je tím, co mě u hudby udrželo. A doporučuji to všem! Nejen tedy těm, kdo studují hru na nějaký hudební nástroj. „Obyčejné“ muzicírování bývalo v minulosti přirozenou součástí rodinného i společensko-kulturního života, vztahovalo se k různým tradicím, jako je třeba masopust. Zpívalo a hrálo se i u jiných slavnostních příležitostí a sešlostí. Lidé se tak mohli stát součástí společné hudby.

Takhle si pamatuju spoustu domažlických lidovek, které doma zpívával táta, jenž pocházel z okolí Domažlic. Naše zpěvy asi nebyly moc k veřejnému poslouchání, ale bavili jsme se u toho. Něco takového se asi ze společného života malinko vytrácí…

Ráda bych zdůraznila, že není potřeba, aby hudba byla dokonalá. Jistě, jsou tu profesionální hudebníci a performeři, kteří se tím živí, je to jejich práce a očekává se, že jejich výkon bude co nejlepší, ať už se to hodnotí jakkoli. Hudba je ale jako nástroj k vyjádření dostupná úplně každému. A jako taková by měla přinášet především radost, zábavu nebo jiné emoce. Někdo si potřebuje naplno prožít třeba smutek, nostalgii, stesk… a hudba tohle umožní. Na hudební vyjádření má právo úplně každý člověk bez ohledu na to, zda si zpívá falešně nebo je mimo rytmus. Přece se nedá nikomu zakázat, aby si zpíval!

Možná to nemusí být každému příjemné na poslech, a tam už se bavíme o společném muzicírování. To má společná pravidla, mělo by ladit a všichni bychom se měli trefovat do stejného rytmu a podobně. V tu chvíli se totiž hudba stává i nástrojem komunikace, kterou hudebníci zažívají při společném hraní a především při improvizaci. Hudba pak funguje jako určitý svého druhu specifický jazyk. A to mě úplně fascinuje, protože mám moc ráda cizí jazyky a lingvistiku obecně. Hudba jede po úplně jiných kanálech, jako by tam existovala telepatie a mezi muzikanty poletují významné pohledy. Oni se ale v tu chvíli nemohou domluvit slovy, maximálně na sebe křiknou předem domluvené heslo jako „refrén!“. 

U nás takhle jednou zaznělo „mlč!“, když jedna sopranistka vynechala zkoušky a přidala se silou svého hlasu ke sloce, kterou zpívali jen muži.

Tohle je pak už těžší na sladění. Improvizace je královská disciplína, která poskytuje svobodu projevu a u každého člověka má určitý autorský rozměr. A komunikace tam má svá specifika. Jako byste se potkala s novým člověkem a najednou zjistila, že si povídáte už třetí hodinu, jako byste se už dávno znali. Zjistíte, že posloucháte stejnou muziku, že máte stejný smysl pro humor, a přitom se vidíte poprvé. A s někým se znáte už delší dobu, třeba i máte mnohé společné, ale prostě to drhne, nejde to. Tahle nepopsatelná rovina vzájemného vztahování v muzice funguje.

Mám pocit, že mnozí z nás vnímají sebe samé a svoje projevy velmi kriticky. 

A to je škoda.

Je to myslím docela strašlivé. Zpívám v malé schole a vnímám, jak jsme mnohdy často zatíženi tím, co si myslíme, že neumíme. A někdy odzpíváme, lidé nám zatleskají a my si uvědomíme, jak fajn to bylo. Kde se ty kritické samomluvy berou? Ze školy? U mě to je rozhodně tou hudebkou.

Řekla bych, že to je do značné míry dáno vzdělávacím přístupem k dětem a požadavky na jejich znalosti a výkon, přístupem k chybě a dalšími postoji, které se ve vzdělávání uplatňují. Slyšela jsem až děsivě mnoho zkušeností lidí, kteří si v rámci hudební výchovy vyslechli, že opravdu nesmějí zpívat. A ať raději nikdy nezpívají. Jako by to bylo nějaké zaklínadlo, které člověku úplně zamkne hlas. A někdy to pochází i z rodiny.

Jedná se o přístup, o kterém se nyní už dost mluví. Je to něco, na co bychom si měli dávat pozor. Musíme s těmito předsudky a domněnkami o tom, co si o nás druzí myslí a co stejně nemáme šanci ovlivnit, bojovat. U hudby by mělo jít především o prožitek a radost.

A co tréma? Jak s ní pracovat?

Je to také téma spojované s hudbou a její veřejnou produkcí. Při hudbě zapojujeme celé tělo, takže všechno napětí se podepíše v hlase. Stres ovlivní náš dech, ovšem existují různé způsoby, jak s dechem pracovat a s trémou bojovat. Nedávno jsem četla úžasnou knížku od maďarské houslové virtuosky Kató Havas. Autorka v ní popisuje vysoce nepřirozenou pozici, při které stojí člověk na pódiu nasvícený reflektory a jsou na něj upřené zraky celého publika. Pokud se do podobné situace dostaneme v jiném kontextu, třeba v přírodě, znamená to maximální ohrožení. Startuje to v nás procesy spojené se strachem o život, úzkostí, snahou okamžitě utéct. Jako bychom byli lovnou zvěří. Archetypální reflexy, které tato situace v našem těle rozdmýchá, si v tu chvíli musíme uvědomit a naučit se je překonat či jim případně předcházet. A ne, nemohu říci, že bych nikdy neměla trému. Naopak, mám ji pokaždé.

Náš sbormistr používá ve chvíli, kdy strneme trémou, vtipný signál – prostě si prsty roztáhne pusu do širokého úsměvu. Vždycky říká, že je slyšet, jak se tváříme.

Ano, úsměv je v tomto magický. A funguje obousměrně. I když nám zrovna není do smíchu a přijde nám, že si úsměv jen uměle navodíme, tělo se díky změně mimiky začne skutečně cítit jinak. A úsměv je opravdu i slyšet. Hudba by prostě měla přinášet radost a měli bychom si ji užít. Každý skladatel je rád, když jeho hudba žije. A když si ji lidé užívají, jak pasivně poslechem, tak aktivně její interpretací. 

Když jsem před časem nahrávala anglické verze svých ukolébavek, také jsem si to připomínala. Je to zasněná, pomalá hudba a já jsem měla tendenci u ní do jisté míry zvážnět. Když je ale zpívám doma Jasmínce, většinou se na ni usmívám. Zpívám jí co nejněžněji, nejjemněji do ouška, a to jsem se snažila si ve studiu, kam jsem si vzala jejího plyšáka, připomenout. Když jsem na to při nahrávání nemyslela, znělo to prostě přísně, ostře, a přitom jsem byla neutrální. Mikrofon přidává na komisnosti (směje se).

Vaše ukolébavky budou poslouchat malé děti. Jak to ony mají se zpěvem? Možná až tak moc nepřemýšlejí o tom, co si kdo bude myslet, ne? 

Každý jsme jiný, někdo má ke zpěvu vztah a je mu přirozené být stále hlasitý. Jiný člověk je tišší, nerad se projevuje, ani mu to nechybí. A dokonce i v hudební rodině může být tichý člověk. Ovšem častěji se stává, že pokud dítě vyrůstá obklopeno hudbou odmalička, bude pro něj hudební projev běžnou součástí života. 

U nás doma si zpíváme pořád, v koupelně, na cestách, tam, kde to hezky zní… třeba s dcerkou někde na návštěvě začneme testovat akustiku chodby. Houkáme, když jdeme tunelem nebo podchodem, prozkoumáváme, jak se tam zvuk chová. 

V podchodech houká náš dvouletý vnuk už odmala.

A tím to začíná, tak ho podporujte ve zpěvu. Loni jsme měli předvánoční koncerty v kostele a uvědomila jsem si tam něco, co se špatně popisuje: že hlas jako by byl dalším lidským smyslem. Že v určitých vyšších polohách hlasu jsem byla díky odrazu zvuku schopna cítit architekturu. Jako bych ten strop nad sebou osahávala prodlouženou neviditelnou rukou.

Tohle jsem zažila taky, dokonce ve vídeňském kostele na Mexickém náměstí, kde jim dva roky po sobě na svátek svatého Michaela chyběly soprány do scholy. Tak mi vrazili noty do ruky, a zpívej! Zajímavé bylo i to, že jsem se spojila s lidmi, které jsem do té doby nikdy neviděla. A najednou jsem ten úchvatný prostor vnímala zase jinak.

V roce 2000 jsem měla možnost zúčastnit se projektu Hlasy Evropy. Připravoval se asi půl roku a na Silvestra jsme se, deset desetičlenných sborů z deseti zemí, sešli v islandském Reykjavíku. A tam se z nás stal stočlenný sbor. Zpívali jsme v tamním kostele Hallgrímskirkja a dvě písničky jsme dokonce nazkoušeli s Björk. Měli jsme pár společných zkoušek, ale jinak každý dílčí sbor zkoušel sám s tím, že jsme si vzájemně poskytli noty. Jakmile to ale každá část toho ohromného tělesa uměla, stačilo to už jen doladit. Jako by vznikla nějaká živoucí bytost poslepovaná z dílčích celků a hlasů. 

Děti, které chodí do mateřské školy, ale podobnou příležitost, při které by se staly součástí velkého celku, nemají. A možná je někdy i způsob, jakým se v dané školce hudba nabízí, moc nemotivuje. 

To je škoda. Nejlepší je podle mě to společné zpívání. Mohou to být úplně jednoduché nápěvy, které není třeba nějak komplikovat. Děti mohou dostat Orffovy nástroje, základní cinkátka, kterými podpoříme smysl pro rytmus. Ten je někdy silnější než intonační dovednosti, pokud k nim tedy děti nejsou vedené nebo intonaci nemají nějak zázračně v sobě. 

Ano, někdy mě baví poslouchat, jak si nějaké děťátko prozpěvuje v tramvaji. Sice mu melodie jede na všechny strany, ale ta radost!

Přesně tak. Sice to nemusí být posluchačsky úplně příjemné, ale i takovému dítěti bych ráda dopřála zážitek ze společného zpěvu. Možná nikdy nebude zpívat tak čistě, že by se mohlo ocitnout na pódiu, ale proč by si to nemohlo zkusit?

A ve školce se možná nemusíme držet nějaké striktní formy, ne? Děti nemusejí jen sedět na lavičce nebo stát kolem klavíru, jak si to pamatuji. Nemůžeme si zpívat i tehdy, když se třeba obouváme? Nebo když se nám bude „jenom“ chtít?

Takhle to je s mou velmi svéráznou dcerou. S nadsázkou říkám, že doma hraje rádio Jasmína, protože ona si zpívá pořád. Ještě ani neotevře oči a už má otevřenou pusu. A zpívá, dokud večer neodpadne únavou. Ale když po ní chci, aby něco zazpívala v určitou chvíli, aby třeba chodila na hodiny zpěvu, stydí se, je zablokovaná a nechce. A v tu chvíli z ní nevyloudíte hlásku. Ale když se za dveřmi učebny zabouchnou dveře a ona se ocitne na chodbě, kde je zase jiná akustika, najednou se jí chce. Takže my si zpíváme v chodbě vedoucí z hodiny zpěvu (směje se).

Zpívat se dá pořád, samostatnou kapitolou jsou třeba pracovní písně. Pomáhají udržet nějaké tempo, rytmus i chuť do práce. Muzika dokáže navodit atmosféru, a hodí se proto jako podkres k různým činnostem. 

Tady se také zpívá. Když je tu ráno prázdno, slýchám jednoho kolegu, jak si na chodbách prozpěvuje.

A na tohle jsou skvělé lidové písničky. Mají jednoduché nápěvy, které nejsou intonačně moc náročné a nemají ani příliš velký rozsah, jejich text se navíc dobře pamatuje, takže člověk nemusí lovit z hlavy nic složitého. Tento princip jsem měla na paměti, když jsem skládala ukolébavky. Vycházím z úplně prostých nápěvů a zachovávám jednoduchost textu. Zápolila jsem jedině s představou, aby zvuk byl současný, aby nevzniklo nějaké retro. O to se bravurně postaral Michal Reynaud.

Jak se k vašim ukolébavkám dostaneme?

Jasmínové ukolébavky jsou dostupné na většině hudebních platforem, tedy Spotify, Apple Music, YouTube a Tidal. Všechno najdete na webu labelu Kvaga (www.kvaga.cz). Zveřejněné jsou i texty, protože první část českého i anglického alba je zpívaná, v osmé písničce je slyšet autentický hlas mé polospící dcerky a pak následuje celé album znovu v instrumentální podobě. Rodiče se tak mohou naučit slova a pak je zpívat spolu s nahrávkou. Jméno mohou pozměnit, aby zpívali přímo tomu svému děťátku. Když dítě slyší hlas vlastního rodiče, má to pro něj velkou hodnotu, i když to třeba není úplně dokonalý zpěv. Jde o ten osobní kontakt. 

Vím, že jste ukolébavky „testovala“ na Jasmínce. Zkoušely je i jiné děti?

Máme spoustu posluchačů, až se divíme, kolik lidí si ukolébavky našlo úplně samo. S Michalem Reynaudem, autorem hudby, jsme ukolébavky napřímo doporučovali pouze svým přátelům a známým. Dostáváme od nich zpětnou vazbu, že ukolébavky fungují, a posílají nám různé fotky a videa svých ratolestí, které u nich usínají a vyžadují pak ukolébavky opakovaně. Ozývají se nám i neznámí lidé, takže se ukolébavky dostávají i do cizích postýlek a pokojíčků. To mě velmi těší a dodává mi to odvahu věřit anglickému vydání. 

Ukolébavky můžeme jednak sami zpívat, nebo je dětem pustíme. Ale mohou se stát i inspirací k vlastní tvorbě. Mohou také potěšit děti, které žijí v různých pobytových zařízeních a nemají nikoho, kdo by jim zpíval do ouška. 

Mgr. Marie Těthalová

Mgr. Barbora Klárová se narodila v roce 1983 v Roudnici nad Labem. Vystudovala pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy (anglický jazyk a hudební výchova pro 2. a 3. stupeň ZŠ a SŠ). Působila jako dramaturgyně a scenáristka televizních pořadů pro ČT:D (Dobrodružství s orchestrem, Mlsné medvědí příběhy, Černobílo, Nonono!, Tamtam, Planeta Yó, Studio Kamarád). Živí se jako copywriterka, zpěvačka, houslistka, moderátorka a spisovatelka. Je spoluautorkou oceňované knihy Překlep a Škraloup, v roce 2021 knižně vydala vlastní adaptaci rozhlasových pohádek Neobyčejné příběhy pana inženýra a nakladatelství Argo vydalo její dětskou knihu Záludnosti těla, která byla nominována na prestižní Zlatou stuhu. Pro svou dceru Jasmínku i ostatní usínající vydala na labelu KVAGA album Jasmínové ukolébavky / Jasmine Lullabies.