Tři tváře důvěry

Zdá se mi, že když má psychoterapeut napsat článek o důvěře, je to podobné, jako kdyby měl astronom napsat článek o vesmíru. Stejně jako pro astronoma vesmír, je důvěra pro psychoterapeuta tím nejzákladnějším předmětem jeho zájmu, prostorem, v němž je neustále, bez kterého by jeho práce ztratila smysl. Důvěra i vesmír jsou přitom fenomény, které kvůli jejich komplexitě ani nejde zcela uspokojivě popsat. A vlastně ani úplně poznat. 

Nejprve jsem si poznámkami k tématu „důvěra“ hustě popsal deset stránek, ale nakonec jsem se vzdal snahy důvěru definovat. V té chvíli jsem pocítil jednak úlevu, jednak vzrušení podobné tomu, když vystoupím z vlaku ve městě, kde jsem nikdy předtím nebyl. Znovu jsem si připomněl, že jakmile opustíme snahu něco objevit a poznat, teprve se můžeme ponořit do vzrušujícího a nikdy nekončícího procesu objevování a poznávání. Od toho okamžiku se mi důvěra začala sama zjevovat. V souladu s Wittgensteinovým rčením „nepřemýšlej, ale dívej se“ jsem se jenom díval, uvědomoval si, co vidím, a pak jsem psal…

Důvěra se mi ukázala ve třech podobách, odhalila mi tři svoje tváře, které vám chci nabídnout. Vůbec netvrdím, že nemá žádné jiné. Naopak bych spíše řekl, že jich má nekonečné množství. Také chci zdůraznit, že tyto tváře nejsou od sebe oddělené. Stejně jako je vesmír jen jeden, je i důvěra jen jedna, ale můžeme ji zažívat různými způsoby. Tak jako můžeme vesmír vnímat jako souhvězdí na obloze, hmotu nebo nekonečný prostor, můžeme důvěru zakoušet jako bezpečí, porozumění nebo lásku.

Bezpečí: důvěra ve stálost

Řada z nás v současnosti pociťuje otřes důvěry ve svět, a zejména v lidskou civilizaci. Jen málo z nás asi věřilo tomu, že Putin pošle armádu na Ukrajinu. Nevěřili jsme, že by Hamás byl schopen tak masivního vraždění dospělých a dětí a následně že Izrael, stát „západního civilizovaného světa“, bude shazovat bomby na obydlené čtvrti v Gaze. Snad nikoho před pár lety nenapadlo, že se z Číny rozšíří virus, kvůli němuž vlády po celém světě nařídí zákaz vycházení. Podobně lidé na různých místech světa přestávají věřit, že mít kdykoli k dispozici pitnou vodu je samozřejmé, nebo že půda, po níž dennodenně šlapou, nebude jednou zaplavena zvyšující se hladinou oceánu.

Tento otřes důvěry se u každého z nás projevuje jinak. Někteří jsme si méně jistí, jsme méně šťastní, více úzkostní, možná víc křičíme na své děti nebo na své rodiče. Mohou se také otřásat naše vztahy, ať už partnerské, kamarádské, nebo rodinné, a to může vést k tomu, že se čím dál víc připoutáváme k činnostem, látkám, technologiím, které nám umožňují si ulevit nebo zapomenout. Někdo možná nepociťuje nic, to ale ještě neznamená, že tyto události na něj nemají dopad. Otřesy se mohou dít doslova v našich útrobách a skrze stres a nedostatek uvolnění se následně rozvinou do nejrůznějších onemocnění trávicího traktu, srdce a dalších orgánů.

Kromě těchto dopadů se vytrácející se důvěru snažíme také aktivně hledat jinde. Nedávný výzkum provedený Akademií věd ČR pro Český rozhlas nazvaný „Společnost nedůvěry“ odhalil zřetelnou korelaci mezi nedůvěrou ve společenský systém a rozmachem konspiračních teorií a dezinformací. Jedna z výzkumnic, antropoložka Marie Heřmanová, se v jednom rozhovoru přímo vyjádřila tak, že pro ni osobně to bylo nejzajímavější zjištění celé studie: „Nejvýznamnějším prvkem, kterým můžeme předpovědět, jestli mají lidé sklony věřit konspiračním a dezinformačním narativům, je to, jakou míru důvěry mají nebo nemají v různé instituce, ve stát, v média a podobně.“

Je to dobrý příklad toho, jak silně potřebujeme věřit, že svět kolem nás se v určitých základních parametrech nemění a že mu můžeme rozumět. Potřebujeme zažívat, že i když se spousta věcí kolem proměňuje, něco zůstane pořád stejné. Že se třeba kdykoli můžu nadechnout čistého vzduchu, který mi do těla nezanese smrtelný virus, napít se vody, kterou se neotrávím, zajít na hudební festival, na nějž z nebe nepřistanou muži se samopaly. 

Tato důvěra ve stálost a stabilitu je čím dál víc nahrazována stroji, technologiemi nebo institucemi. Dobře je to vidět na naší ochotě sdílet osobní údaje. Je až pozoruhodné, s jakou obezřetností sdělujeme své telefonní číslo nebo adresu druhým lidem, a přitom takřka každodenně zadáváme bez většího rozmýšlení stejné údaje do nejrůznějších formulářů na internetu, a ještě k tomu přidáváme informace o své platební kartě. Prokazujeme tak důvěru hned několika technologiím a institucím: zabezpečovacímu systému e-shopu, zabezpečovacímu systému našeho počítače, ale také policii a soudnictví, které by možná přišly na řadu, kdyby zabezpečovací systémy selhaly. 

V mé psychoterapeutické práci je tato tvář důvěry také zastoupena. Dobře viditelná je například ve způsobu, jakým se prezentuji na webových stránkách. Chci, aby informace byly srozumitelné, uvádím svoje vzdělání a pracovní zkušenosti, zaštiťuji se členstvím v profesních asociacích, zveřejňuji podmínky spolupráce. Ve chvíli, kdy se s někým domluvím na setkání, snažím se být k dispozici přesně v době, na kterou se domluvíme, na místě, kde nás nikdo nebude rušit, kde nebudou zvonit telefony. Během sezení se chovám zdvořile, udržuji přiměřený oční kontakt, hlídám čas. Zkrátka zůstávám v roli psychoterapeuta jednak tak, jak je vyjednávaná v komunitě ostatních psychoterapeutů, jednak tak, jak si ji s klientem domlouváme v našem terapeutickém vztahu. 

Tuto tvář důvěry bychom tedy mohli popsat jako pocit, že žijeme ve světě, kde platí nějaká základní pravidla a ta se nemění. Důvěra ve stálost, stabilitu, zachování něčeho známého. Důvěra tohoto typu je silně spjatá s pocitem bezpečí.