Bezmezná podpora

Kdysi dávno ke mně přišla asi pětadvacetiletá slečna. Hned v úvodu setkání mluvila o tom, jak se chce nechat sterilizovat, protože takové dětství, jaké zažila, by nikomu nepřála. Byla si jistá, že děti nikdy mít nebude, a chtěla se o to postarat operativně. Já jsem ale byla zrovna čerstvou matkou a nepřišlo mi správné dělat tak velké rozhodnutí na začátku terapie. Vůbec jsem si neuměla představit, že bych se na takto závažném rozhodnutí profesně podílela – byť jen svou podporou, kterou jsem klientce nabízela.

Kde končí terapeutická role

Klientů, kteří přišli do terapie s různými sebepoškozovacími strategiemi, jsem následně měla více. Kdykoli se objeví, kladu si stejnou otázku: kde končí terapeutická, doprovázející role a kdy je potřeba zaujmout osobitý lidský postoj a stanovit hranice či vyjádřit názor?

V preambuli etického kodexu České asociace pro psychoterapii se píše, že „psychoterapeuti respektují důstojnost a hodnotu jednotlivce a usilují o zachování a ochranu základních lidských práv“. V Listině základních práv a svobod, která je součástí českého ústavního pořádku, zase najdeme formulace „lidský život je hoden ochrany“ a „nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu“.

Trochu zevrubněji se na téma dívají lékaři, kteří historicky mohli rozhodovat za své pacienty. V antické Hippokratově přísaze se totiž píše: „Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.“ Když si ji ale přečteme celou, zjistíme, že se jedná o dokument, který s dnešní medicínou nemá mnoho společného. Napoví nám tedy alespoň aktuální lékařský etický kodex? „Úkolem lékaře je chránit zdraví a život, mírnit utrpení…“

Dobrovolně si ublížit

I přesto, že kroužíme kolem velkých myšlenek, uspokojivou a jednoznačnou odpověď nedostáváme. Jako kdyby nikdo nemyslel na situace, kdy se člověk dobrovolně rozhodne sám sobě ublížit.

Má přednost klientovo lidské právo na – vlastní – život, přestože se rozhodne podrobovat utrpení a podstupovat zákroky, které jsou nevratné? Nebo bychom jako odborníci v předem definovaných situacích měli na sebe převzít odpovědnost a na omezenou dobu jednat „za klienta“?

Jak se od sebe liší sebepoškozování formou řezání od cuttingu (způsob vytváření jizev za použití skalpelu v tetovacích salonech)? Je v pořádku amputovat zdravou končetinu, pokud si to pacient přeje? Kdy je v pořádku zmenšení či zvětšení prsou? Kde končí estetické zásahy a začínají zásahy funkční? Co všechno máme právo jako klienti nebo pacienti požadovat? Podobné otázky si musíme klást i v problematice tranzice, která nám vstupuje do života jako další z možností, jak nakládat s vlastním tělem.

Prostor pro lásku

Role psychoterapie není rolí expertní. Jako psychoterapeutky a psychoterapeuti nevydáváme odborná stanoviska ani nepíšeme posudky. Tato role přísluší našim kolegům psychologům a psychiatrům. O to důležitější je však naše role s klienty, kteří žijí v komplikovaných životních situacích. Ať už se necítí dobře ve vlastním těle, nebo si způsobují fyzickou bolest, doprovázíme je.

Našimi nástroji nejsou příkazy ani argumentace. Neměli bychom ale ani slepě následovat aktuální přání svých klientů, která nás mohou rychle dovést do životních bažin nebo na nebezpečně kluzké útesy. Naším úkolem je tvořit bezpečný a pevný prostor, kde klienti mohou své potřeby, tendence nebo fantazie rozvíjet a hledat možnosti, jak a jestli je v životě realizovat. V neposlední řadě také klienty učíme mít se rádi takoví, jací jsou – tím, že je takto máme rádi my.

Své klientce jsem na prvním sezení otevřeně řekla, že si neumím představit, že bych ji doprovázela v takto razantním řešení, pokud by pro to nebyl nějaký závažný zdravotní důvod. V ten moment jsem riskovala, že se na mě naštve, odejde a už ji nikdy neuvidím.

Byl by to neprofesionální postoj? Nevím. Každopádně jsme to spolu ustály. Už několik let se s pauzami vídáme a opakovaně se v sezeních „hádáme“. Já jí nabourávám její stereotypy o vztazích a ona mě nutí formulovat postoje, o kterých jsem třeba v životě nemusela nahlas uvažovat a už vůbec ne sdílet je s klienty. Je vděčná, že se mnou může mluvit o všem, co ji zajímá, a že ze mě cítí podporu, i když s ní nesouhlasím. Zdá se ale, že autentický, bezpečný a respektující prostor klientku vede více do života než do sebepoškozování. Děti asi nikdy mít nebude, ale její život je plnější a vzniká v něm prostor i pro různé formy lásky. A to stačí. Nebo ne?