Smyslem cesty je vnitřní proměna

Nerad bych ADHD znevažoval – je to nozologická jednotka, neurogenetické onemocnění, které způsobuje obtíže. Když si však v hlavě shrnuji, čím se ADHD u dospělých projevuje, neubráním se srovnávání s dnešní dobou a s tím, co přináší. V mnohých aspektech nám také způsobuje obtíže a řadu jsme jich zdědili – kulturně, ne biologicky – od předků. I když v době rozvoje neurověd a epigenetiky si nemůžeme být jisti tím, že ne biologicky. Stres se zapisuje do mozkových i buněčných struktur, zrychlená doba se zapisuje, to, jak nestíháme úkoly a tlačíme je před sebou, se také zapisuje. Stejně tak všechen chaos, přehlcení a vnitřní neklid.

Být v jednom kole

Jednou z nápadných odlišností západní civilizace je to, že vnímá čas úplně jinak než ostatní kultury. V šestnáctém století se objevily kapesní hodinky. Dlouho měly jen hodinovou ručičku. Víc nebylo třeba. V devatenáctém století začala tyto hodinky nosit široká veřejnost. Po první světové válce už nepřipadalo v úvahu šátrat po kapsách. Čas jsme potřebovali mít stále na očích. Počítáme ho na minuty.

Všichni jsme zažili časový pres, zmatek a chaos, někdo i paralýzu, když už toho bylo moc.

Z vlastní zkušenosti víme, co je to prokrastinace, to „nedokážu se dokopat“. Nevím, jestli všichni znají hyperfokus, tu zakousnutost do něčeho a vzteklost, když po nás někdo v tu chvíli něco chce. Třeba jen to, že na nás druhý mluví, ale my ho v soustředění nevidíme, neslyšíme, nevnímáme. Jsme mimo čas.

Pamatuji se, jak jsem si ve studentských letech při četbě symptomů duševních nemocí všechno na sebe vztahoval, jak jsem se v tom úzkostně poznával. Říkám si, kolik lidí s obavou přemýšlí, zda netrpí ADHD. A kolika lidem přinese tato diagnóza na čas vysvětlení a úlevu, pochopení, proč to mají v životě tak obtížné.

Pamatuji se také, že v devadesátých letech bylo „cool“ být podnikatel, být v jednom kole a s mobilem na opasku. Mnohým to sytilo dobrý pocit ze sebe. Posunuli jsme se. Být v jednom kole, nevědět, kde mi hlava stojí, je zatěžující symptom. Nikdo na to není hrdý. Když si toho člověk u sebe všimne, stojí před rozhodnutím. Potřebuje s tím něco dělat. A potřebuje pro sebe pochopení a soucit se sebou. To druhé, mít pro sebe pochopení a soucit, nám někdy není dostupné. Proč nám to nemusí být dostupné, na to mi dává odpověď vývojová psychologie.

První a druhá fáze vývoje

V první fázi našeho vývoje čelíme výzvám. Potřebujeme sebepotvrzení v tom, že zvládáme život. Potřebujeme uspět v práci, zvládnout své životní situace. To je obrovský tlak, mít všechno pod kontrolou, postupovat a uspět v odborné kvalifikaci, uspět v blízkých a intimních vztazích. Je to nezbytné pro naše sebevědomí. Budujeme si konceptuální, narativní ego, o které se potřebujeme opřít. V této fázi jsme naplno vystaveni tomu, co se odvažuji nazvat ADHD naší doby. Nevíme, co dřív, nic nestíháme, děláme spoustu chyb. Můžeme být impulzivní, dělat zkratkovitá rozhodnutí, jsme často pod tlakem na výkon.

V druhé části vývoje se učíme, že všechno pod kontrolou nemáme – a ani mít nemusíme. V lepším případě se nenecháváme tlačit časem ani situacemi, ale rozhodujeme se na základě hodnot. Vedle výkonnosti a tlaku na adaptivní změnu jsme otevřenější, přijímající, akceptující. Víc přemýšlíme, co znamená přijímat sebe a mít se rád. Učíme se laskavosti a zmíněnému soucitu.

Ukážu to na situaci. Někdy si všimneme, že jsme v jednom kole nebo zažíváme něco, co nám vadí. Necítíme se dobře. Připadáme si neschopní nebo máme pocity viny, trápíme se. Někdo pak říká, že se potřebuje „dokopat“ k rozhodnutí, ke změně. Pocit neschopnosti nebo viny a další sužující emoce doléhají na naše konceptuální ego a zároveň z něho pramení. Konceptuální ego – tento odborně znějící pojem v podstatě apeluje na to, abychom si uvědomili, že ego (já) je jen náš koncept, představa. Představa někdy hodně nafouknutá, jindy příšerně hubená.

To jsou charakteristiky první fáze vývoje. Vnitřní tlak na výkon, na zvládání a zároveň trápení s egem, s tím, jaký jsem, se sebevztažnými emocemi.

Při vstupu do druhé fáze vývoje mnoho našich představ o sobě praskne. Pro někoho to je bolestný „porod“. U jiného představy o sobě (ego) jednoduše vyvanou. Přestanou být tak důležité. Každopádně nás to osvobodí k hlubšímu sebepřijetí. Říká se tomu „mít se rád“. Otevře nám to cestu k sobě na hlubší úrovni. Líbí se mi obraz – sestoupit k vlastnímu prameni.