Nepochopení, odmítání, odsuzování. To někdy mohou zažívat dospělí, kteří se potýkají s problémy, které chápeme jako typicky dětské. Patří k nim hyperaktivita, nepozornost, roztěkanost, prostě všechno, co společně skládá obraz poruchy pozornosti s hyperaktivitou neboli ADHD. K jejich obtížím se pak mnohdy přidá i smutek, deprese… Ovšem najít někoho, kdo se ke své poruše „hrdě“ hlásí, není tak snadné. Proto mě moc potěšilo, když mou prosbu o rozhovor přijaly novinářka Klára Kubíčková a terapeutka Jana Srncová, které s ADHD žijí. Popisují, jaké to pro ně je a co všechno navzdory svým specifikům dokážou, a vlastně jsou při tom velmi veselé, optimistické. Obě žijí plným (až přeplněným) životem, uvědomují si, co se s nimi mnohdy děje, a optimismus mohou dodat i nám, pokud si trochu zoufáme, co jen z toho neklidného prcka v naší třídě bude. Zároveň jsou obě matkami a ukazují, co by jim v dobách, kdy vodily děti do školky, pomohlo. Pochopení pro jinakost je základ…
Milé čtenářky a milí čtenáři Informatoria 3–8, přeji vám, abyste v sobě nacházeli pochopení pro jinakost druhých a abyste si dokázali uvědomit, že i vy jste možná něčím odlišní, zvláštní, jedineční… Některá jedinečnost bývá náročnější než jiná, všechny tvoří náš pestrý svět. Buďme k sobě laskaví a snažme se vzájemně pochopit.
Mgr. Marie Těthalová