Asertivita je stále živá, aneb cvičení, výklady, kaskády, situace z českého prostředí

Miroslav PospíšilPlzeň, vlastním nákladem 2005, 239 s.Asertivita má v České republice poněkud smůlu. Zaujala sice řadu nadšenců, ti si z ní však vybrali často pouze povrchní primitivní prosazování - tedy pouze nevýznamnou část. Není divu, že výsledky jejich snažení jsou pakkritizovány. Nepochopení problémů cílové skupiny, pro níž má asertivita smysl, se zřejmě nevyhnula ani serióznímu nakladatelství. Odborník žasne, uvědomí-li si, že nakladatelství Lidové noviny vydalo nedávno bibli asertivity,Smithovo"Když řeknu ne, mám pocity viny"pod názvem"Říkejte ne s úsměvem!". Kdyby v titulku hrubě nerespektujícím původní název alespoň bylo"s vlídným úsměvem"!Recenzovaná původní česká publikace takové chyby nemá. Netrpí obdivem k razantnímu, hroší kůži připomínajícímu aspektu asertivity. Metodu pojímá v širším kontextu celé komunikace, popisuje její základní postupy. Velkýdůraz je kladen zejména na pozitivní aspekty. Přesvědčivě je psáno o důležitosti komplimentů, pochval, slovních pohlazení. Sympatická pozornost je věnována přiznání nekompetence jako důkazu sebejistoty. Dobře využitelné jsou iv hojné míře uváděné příklady a cvičení. V českém asertivním písemnictví je potřebnou novinkou část přehledně charakterizující základní domácí i zahraniční literaturu - včetně informací o autorech citovaných prací.Zcela ovšem chybí podrobná kapitola o diagnostice asertivity, a tak se Pospíšil pouze přiblížil k proklamovanému cíli vytvořit komplexní učebnici asertivity. Na místě by byl kritický rozbor metod užívaných v klinické praxii ve výzkumu, nejlépe s nabídkou nejlepších. I dávný xeroxovaný, interní quasi samizdat autorem velmi oceňovaného L. Beleše je v tomto směru daleko podrobnější.Poněkud vadí na učebnici místy až příliš žoviální tón. Kapitola"Letmý pohled do historie komunikace"by zasloužila značně proškrtat, nebo ještě lépe vypustit. Autorovo zdůvodnění:"Mám koneckoncůfilozofické vzdělání, a tak mne občas popadne touha filozofovat..."jej neopravňuje ke zveřejnění výpisků"od Mojžíše k Feuerbachovi".Autor pokládá řečnickou otázku, zda má asertivita kořeny v helénské filozofii. Coby recenzent na ni odpovídám ano. Vysvětlení je prosté. Rodiče Járy Cimrmana si totiž přáli narození holčičky - Helénky. Jára byl proto až dopuberty vydáván rodinou za dívku Helénku. Trpěl tím, ale pasivně se podřizoval. S první polucí se však naučil s úsměvem říkat rodičovské manipulaci ne. Odtud tedy helénské kořeny asertivity.Přes tyto v kontextu celého díla nepodstatné výhrady je recenzovaná příručka podnětná a potřebná. Dobře obstojí v rámci tuzemské i zahraniční konkurence. Autor schopný vydat v dnešní knižní nadprodukci knížku vlastnímnákladem a šířit ji bez pomoci distribuční společnosti je zřejmě sebevědomý muž. Věřím, že Miroslav Pospíšil svou učebnici asertivity v dalším vydání dotvoří k dokonalosti. I v současné době ji ovšem doporučuji k podrobnémupročtení.