Má se partner podobat našim rodičům?

Náš vysněný obraz partnera v mnohém ovlivňují členové naší primární rodiny - vždyť první zkušenosti s druhým pohlavím získáváme v kontaktu s matkou, otcem, sestrami či bratry. Dojmy a zkušenosti, které jsme v dětství získali, obvykle hluboce spolupůsobí na představu partnera, kterého hledáme: Jsouli naše zkušenosti dobré, máme tendenci hledat partnera, který se podobná tomu, s nímž nám bývalo příjemně. Vzor spokojeného manželství našich rodičů v nás navíc posiluje přesvědčení, že trvalý funkční vztah existuje a má smysl se o něj snažit. Přinášíme-li si z primární rodiny vzpomínky rozporuplné či nepříjemné, hledáme partnera, který je pokud možno úplně jiný než osoba, jež nás tehdy tak zklamala. Všichni máme sklon přenášet zkušenosti, které jsme kdysi získali s jedním člověkem, na další lidi. Proto jsme - v nestejné intenzitě - ve vleku své minulosti, což se projevuje nutkavým opakováním, o němž nevíme. Rané zkušenosti totiž ovlivňují naše součastné partnerské hledání většinou nevědomě. I když šťastné zážitky z dětství nalezení vhodného partnera usnadňují, rozhodně nemůžeme říci, že ten, kdo neměl vhodný vzor opačného pohlaví, bude mít v partnerství smůlu. Rovněž můžeme celkem s jistotou tvrdit, že pro každého člověka existuje více myslitelných partnerů, ne jen jedna, jedinečná „osudová láska“. A tak nemusíme propadat beznaději, pokud nás zklamal náš první partner - naopak může být výhodou, že při příští volbě budeme opatrnější, kritičtější, což snižuje nebezpečí, že si nového partnera zvolíme na základě vlastního nereálného předobrazu. Na druhou stranu jsme o to více připraveni projikovat na něj negativní zkušenosti, které jsme získali. Pokud si ujasníme motivy, které řídí naši volbu, pravděpodobnost úspěšnosti našeho dalšího partnerského vztahu vzrůstá.