Dáte si zmrzlinu, nebo biftek? Život žádá odpověď. Rozhovor s Michalem Horáčkem

* Je pravda, že když jste byl malý, tak jste se podepisoval: Michal Horáček - spisovatel?

Ano, nadepisoval jsem si tak sešity ve druhé třídě. Dalo by se možná říct, že - pokud je „spisovatel“ ten, kdo píše knihy - jsem tu ambici naplnil. První kniha mi vyšla v roce 1982, byly to dějiny dostihů a chovu anglického plnokrevníka pod názvem Království za koně. Prodalo se 60 000 výtisků a v dalším vydání 30 000. Ke třetímu vydání už nedošlo, protože z politického hlediska by nebylo vhodné, aby kniha o poněkud buržoazní sféře zastínila ideologicky vhodnější tituly.

* Je počet prodaných výtisků pro vás důležitým kritériem v hodnocení literárního díla?

Takový zájem čtenářů o něčem svědčí, ačkoli za jediné měřítko hodnoty díla to samozřejmě rozhodně nepovažuji. A i přesto vnitřně cítím, že jsem své dětské přání nenaplnil, tím „spisovatelem“ jsem totiž tehdy myslel „romanopisce“. Obávám se však, že román už asi nenapíšu a zůstanu spíš básníkem - aspoň právě teď vydává Nakladatelství Lidové noviny mou básnickou sbírku Český kalendář.

* Takže román nebude?

Chtěl bych ho napsat, ale „plánovat“ to nelze, protože umělecká tvorba není tovární výroba. Pokud bych věděl, o čem přesně by takový román měl být, už bych ušel víc než polovinu cesty. Ale dosud to nevím. Člověk pak cítí apel, bezmála rozkaz. Všeho nechá a jde s tím úkolem zápasit.

* Máte zkušenosti s tvůrčí krizí, případně s úplným „vyhořením“? Co vám inspiraci dokáže dodat a co vám ji naopak vezme? Milan Kundera v jednom rozhovoru řekl, že největší inspirací je minulost. Je to tak i u vás?

Myslím, že v tvůrčí krizi se každý tvůrce nachází téměř permanentně, spíš záleží na míře frustrace, jíž člověk čelí při konfrontaci mezi tím, co chce říci, a tím, jak je schopen to vyjádřit. Minulost samozřejmě inspirativní je, protože všichni si prožité někam ukládáme, a zásoby minulosti tak s věkem rostou. Svízel je v tom, jak se člověk v takovém „skladu“ orientuje, protože dělat si v tomhle ohledu nějakou kartotéku je dost neschůdné. Krom toho na lidskou mysl neustále útočí i nutnost orientovat se v současnosti a také myslet na budoucnost. Inspirativní je tedy z povahy věci jak minulost, tak přítomnost a budoucnost, zkrátka celý obzor, který jsme schopni vnímat a myšlenkově a citově zpracovávat.

* V jedné z vašich knih Los a sázka píšete, že hazardní hra je stejně riziková jako například „pojídání teplé bublaniny“ - tedy vlastně minimálně. První ekonomickou krizi přesto mnozí odborníci přičítají hráčům na „šíleném kasinu“ - burze s deriváty. Tak kde je pravda?

Ne, tak to nepíšu. Mluvil jsem o tom, že všechno, kde zacházíme do extrémů, je z povahy věci nebezpečné. I „pojídáním teplé bublaniny“ v extrémní kvantitě se můžete fatálně ohrozit, zatímco střídmým sázením nikoli. Ani burzovní operace vás neohrozí, nepropadneteli jim jako nezvladatelné vášni. Potíže burzovních aktérů nastaly ve chvíli, kdy se z investování prostřednictvím nákupu a prodeje akcií stala vášeň, která se racionálním investicím na hony vzdálila. Tím proměnila burzu v kasino, kterým by měla být jen zčásti - tak jako herní prvky má v sobě jakákoli sféra našeho života.

* V čem je hra o peníze jiná než hry „v jakékoli sféře našeho života“? A v které sféře jste vy jako hráč nejodvážnější a kde si naopak dáváte hodně velký pozor?

Hra o peníze se od jiných her vlastně příliš neliší. Všechny sdílejí zásadní charakteristiky. Především to, že mají pravidla, předem známá. Dále to, že výsledek není žádnému ze zúčastněných předem známý. A v neposlední řadě i fakt, že v každé hře něco riskujete. V mariáši desetníky, na burze miliony, v Člověče, nezlob se ztrátu sebeovládání, a tak i posměch okolí. Největší hrou je ovšem sám život. I tam lze vyhrávat jen v případě, že hodně riskujete - copak takové rozhodnutí věnovat léta přípravě nějakého uměleckého projektu nebo studiu na univerzitě není riskantní? Nemusí se vám dařit, úspěch se přece nikomu předem nezaručuje. Dávno vím, že čím víc chci žít, tím víc musím v uvedeném smyslu i „hrát“. A protože právě na životě mi nejvíc záleží, musím posbírat svou kuráž a přinutit se k tomu, abych byl odvážný, co možná nejodvážnější. Pozor si dávám jen tam, kde do hry vstupuje riziko smrti - za takové riziko nestojí žádná hra.

* Mezi vaše poslední projekty patří „divadlo ve verších“ Kudykam o cestě a hledání. Co hledáte právě teď vy?

Tak jako vždycky: hledám způsob, jak co nejplněji prožít svůj život, tedy jak zhodnotit nedostatkový statek času, který je konečný. Je to sled nejen velkých, strategických rozhodnutí, ale i nespočet těch taktických, takřka banálních: jak naložím s hodinou, která mi vybyla poté, co odpadla nějaká schůzka? Dám si zmrzlinu, biftek, anebo vůbec nic? Budu si prozpěvovat, nebo půjdu nakoupit? Samé otázky, které nás žádají o odpovědi.

* Vystudoval jste obecnou antropologii. Proč jste se rozhodl zrovna pro antropologii? Je pro vás antropologie oním „Kudykamem“, průvodcem?

Antropologie, zejména kulturní a sociální antropologie, je oborem, který mi mnohé nabídl. Zejména tím, že uvažuje o kultuře jako o historicky akumulovaném a do budoucnosti otevřeném systému sdílených mentálních a afektivních schémat, který si každý z nás osvojuje. Jaká jsou jeho pravidla a jak mocné je symbolické násilí, které na jednotlivce takové prostředí vyvíjí? Do jaké míry může být jednotlivec „svobodný“? Jaký je vztah jednotlivce a společnosti? Kdo je to „hrdina“? A spoustu podobných otázek, které považuji za vzrušující.

***

Michal Horáček, 1952 v Praze Ať se o Horáčkovi mluví jako o antropologovi nebo spisovateli, je to především hudební textař. Mnoho úspěšných hudebních projektů vytvořil ve spolupráci se skladatelem Petrem Hapkou. Po roce 1989 založil sázkovou kancelář Fortuna. Čím víc chci žít, tím více musím Č hrát. A na životě mi záleží nejvíc, proto musím být odvážný hráč.