Jablkáři

Jak jste se vy tři vůbec dali dohromady?

MILOŠ: Začalo to tím, že se nám poštěstilo psát takový román na internetu na pokračování. Byl to nějaký projekt od Microsoftu, který propagoval jejich cloudové služby. Psalo se to každý den a jmenovalo se to Setkávání. A zjistili jsme, že se nám spolu dobře píše. Že nás baví na sebe reagovat.

MICHELLE: Zvykli jsme si na sebe. Přišlo nám najednou líto přestat psát, a tak jsme si řekli, že budeme psát dál, tentokrát už bez honoráře.

A jak se k tomu dostala Bára?

BÁRA: Já jsem potkala Michelle na jednom školení. Bavili jsme se, co kdo dělá, a když řekla, že by potřebovala nějaké ilustrace na blog, přidala jsem se.

MICHELLE: My to máme v BezJablku rozdělené. Miloš zastupuje ty spokojené, zadané, v dlouhodobém vztahu (je už pět let ženatý). A my alespoň víme, jak to má vypadat a čeho si cenit. A my s Bárou mu vyprávíme ten druhý pohled, jak to reálně chodí, a on si toho taky cení…

Takže se vždycky vrátí domů k manželce spokojený, protože ví, že by to mohlo být mnohem horší?

MICHELLE: Přesně tak! Protože my přijdeme z rande s pláčem a on to pak musí poslouchat.

Jak to, že taková krásná děvčata v nejlepším věku na vdávání chodí z rande s pláčem? Je to nějaký generační problém?

MICHELLE: My to děláme naschvál, kvůli BezJablku. Aby to bylo vyvážené. Miloš je šťastný, já jsem sériově monogamní a Bára je pražská femme fatale. My to máme takhle rozdělené. Jinak bychom neměli o čem psát.

BÁRA: Já jsem z Moravy, z Třince. A měla jsem plán, že si najdu hodného muže, založím rodinu a budu mít děti. Tenhle plán jsem měla asi od svých sedmnácti let. Ale pak jsem se přestěhovala do Prahy a nějak se i stalo, že mi to vlastně víc klape v práci.

Takže tě zkazil kapitalismus…

BÁRA: No, práce mě prostě naplňuje víc než nešťastný vztah. A o tom vlastně BezJablka je. Že muži a ženy k sobě nedokážou být upřímní a díky tomu vzniká spousta nedorozumění, hádek a rozchodů. Protože spolu dva lidi neumějí probrat věci napřímo a říkat si pravdu, i když třeba není úplně příjemná. To už je lepší být single a žít si sám na sebe než být v nějakém vztahu, který prostě nefunguje.

MILOŠ: BezJablka je vlastně o tom, že se hodně dramaticky mění to, jak lidi vztahy prožívají. Pointou toho je, že některé věci byly po staletí vnímané úplně samozřejmě a najednou to tak není. My sami vlastně nemáme žádnou zkušenost s tím, co je správné. BezJablka si dělá ze stereotypů legraci, ale nakonec je to vlastně až mrazivé pojmenování toho, že stereotypy přestávají existovat. Pojem „správné rozhodnutí“ pro mladou generaci skoro přestává existovat. Protože co je správné? Týká se to kariéry, vnímání informací i vztahů.

MICHELLE: Moje maminka mi neporadí, jak se vyrovnat s rozchodem, protože se nikdy nerozešla. Můj táta mi neporadí, jak procestovat svět, protože nikam nemohl. Kdybych byla moje mamka, tak bych teď měla pětiletou dceru. A já ji za to obdivuju, protože já bych to bez těch deseti let studia, seberozvoje, času pro sebe, každého nového vztahu, který mi něco dal, nedala.

Ale není to zase tak, že s každým vztahem člověk trochu zcyničtí? Že vás každý vztah zase trochu vysaje?

MICHELLE: Nejsme cyničtější, jsme obezřetnější. A s každým vztahem se učíme.

BÁRA: Mělo by to být, že každý člověk si najde někoho, s kým je co nejvíc kompatibilní, s kým bude nejvíc souznít a mít toho co nejvíc společného. V životě je to ale často naopak. Lidi se potkají a jsou spolu jen proto, aby nebyli sami. A pak se snaží jeden druhého měnit, omezovat či vlastnit. Takže je lepší si počkat…

Ale abyste kvůli té kariéře vůbec na někoho narazily. Znáte to, pak to končí tím, že si pořídíte kočku nebo pejska…

MICHELLE: Já mám psa… (smích) Ale já ho mám deset let, nekupovala jsem si ho jako náhradu partnera ani dítěte. Ale je to takový můj parťák. A když mám ve svém sériovém monogamním životě volno, tak mám doma něco, co dýchá, a to je fajn. To přiznávám.

Mimochodem, kde jsi přišla k tomu nestandardnímu příjmení?

MICHELLE: Já jsem ho vyvdala. Vzala jsem si Holanďana. A když jsem se rozváděla, tak jsem si ho nechala. A protože jsem během manželství začala podnikat, tak mě tak už lidi znali a nechala jsem to.

V kolika ses vdala?

MICHELLE: V jedenadvaceti.

Poněkud překvapivé…

MICHELLE: Já žiju naruby. Když všichni přestali kouřit, tak jsem začala. Když se všichni předháněli, kdo přežije kalbu, tak jsem se vdávala. Když se všichni vdávali, tak jsem se rozváděla. A teď, když se vdávají, tak po delší době zase začínám udržovat vztah.

Vašimi texty se táhne takové mužsko-ženské kočkování a občas i nějaká narážka na emancipaci. Vy jste ale dvě úspěšné ženy, vlastně úplný prototyp emancipovaných žen.

MICHELLE: Záleží, co si představíš pod pojmem emancipace. Bohyně i Amazonka jsou emancipované ženy. Ale je v nich velký rozdíl. Bohyni vzýváš a s Amazonkou bojuješ. My s Bárou jsme rády, když nám muž vezme tašku, pomůže do kabátu a nabídne, že zaplatí. Ale vážíme si té možnosti říct „ne, děkuji“ a zaplatíme za sebe. Myslím, že muži to mají dnes těžší.

Musíte řešit, jestli jste byli moc slušní, nebo naopak málo slušní… Je to s námi dneska těžké.

BÁRA: Muži to mají hrozně popletené. Muži si pod emancipací představí zlou panovačnou ženu, která nenávidí muže. My jsme s Michelle emancipované tím způsobem, že si samy zaplatíme nájem, nákupy, vína, kabelky a kosmetiku, ale to nic nemění na tom, že muže potřebujeme. Potřebujeme je, abychom měly s kým usínat. Potřebujeme je, abychom se s nimi mohly probouzet, vracet se k nim domů, aby nám pomohli, objali nás.

MICHELLE: Ženy si stěžují, že na světě není dost princů. Ale ono možná není ani dost princezen, pro které by ti princové přebíhali letištní haly, posílali pugety růží a kupovali koně. Ona ta naše agresivní emancipace má velké trhliny. Já někdy taky prskám, když mi chlap pomáhá, je to taková první reakce mé vnitřní Amazonky. Ale pak si uvědomím, že je to vlastně hezké.

Jak dnešní vztahy ovlivňuje internet a sociální sítě?

MICHELLE: Internet je jako oheň – zlý sluha, ale dobrý pán. Můžete ho využít k tomu, abyste svolali lidi na kafe, anebo už nikdy na žádné kafe nejít. Za to nemůže internet. Dětem chybí mediální výchova, netuší, co to dělá s lidskou psychikou, nevědí, jak je to návykové. My jsme první generace, která si našla svoje kluky a holky na sociálních sítích. Svoje kamarády jsme si našli na sítích. Je to na jednu stranu bezva, na druhou stranu vlastně nevíme, co to s námi udělá sedět sedm hodin denně na chatu. Ale zase je fantastický, že díky sociálním sítím zůstanu v kontaktu s někým, koho jsem před třemi roky potkala třeba v Austrálii. Další věc je, že sociální sítě způsobují, že vás nonstop někdo hodnotí. Já musím žít s tím, že si několik tisíc lidí přečte moje blogy či posty a všichni to nějak ohodnotí. Pro generaci mých rodičů by to bylo extrémně stresující, vůbec nejsou zvyklí na nějaké hodnocení takového rozměru. U nich bylo hodnocení takové, že někdo přijde a řekne „líbí se mi to“, anebo „nelíbí se mi to“. V mé generaci dávají lidé často daleko bolavější názory.

Miloši, ty si skaut, ředitel Skautského institutu. Není skauting takový protipól moderní doby?

MILOŠ: Skauting říká: „Nauč se učit.“ Je to o rozvíjení sama sebe. O tom, najít si čas pro nějaké opravdové věci v životě. Vidět s partou kamarádů východ slunce. Dneska je „in“ se nerozhodnout, protože co kdyby. Před x lety by tě společnost ve dvaceti brala za naprosto dospělého a zodpovědného, dnes je to skoro naopak. A ve Skautu je ti dvacet a máš na starosti oddíl děcek a musíš se o ně postarat.

Nenahrazuje skauting chybějící přechodové rituály?

MILOŠ: Ten největší rituál je zkouška dospělosti. A dospělost je velké téma dneška. Dneska lidi ve věku 18 až 35 let společnost považuje za dospělé, ale oni se dospělí necítí. A chybí tu něco, co by tu dospělost prokázalo. To, že si na Facebooku odškrtnu kolonku „zadaný“. Skauting vám dá možnost se alespoň dotknout nějaké zodpovědnosti. Vezmete partu dětí do přírody a musíte zajistit, že se živé vrátí zpátky… Takhle firmy dělají teambuilding. Skauti to takhle dělají už sto let.