Žárlivost mezi kolegyněmi

Lidé (snad kromě zkušených zaměstnanců školek) očekávají, že se tu sejdou samé hodné, milé, mírumilovné a pro práci s dětmi zapálené osobnosti, které dovedou komunikovat. A protože se nic jiného neočekává, také se s případnými problémy příliš nepracuje.

Ilustrativní a nijak neobvyklý je příklad Jany (jméno změněno), mladé učitelky, která nastoupila do školky po třech letech na mateřské, plna dobrých očekávání. Nechme tedy hovořit Janu:

Hned po škole jsem nastoupila na zkrácený úvazek do školky v místě, kde jsem bydlela. Byla jsem tam spokojená. Zůstala jsem tam ale bohužel jen krátce, protože jsem brzy neplánovaně otěhotněla a musela zůstat na rizikovém těhotenství. S malou jsem zůstala doma tři roky. Během té doby jsme se museli kvůli manželově práci přestěhovat. Usadili jsme se v jednom „satelitu“ u Prahy, odkud to má manžel blízko, a já tu našla docela snadno práci v místní školce. 

Do práce jsem se těšila. Měla jsem pocit, že jsem díky vlastnímu mateřství získala větší sebejistotu v práci s dětmi, i když mi bylo jasné, že se toho musím spoustu naučit. Těšila jsem se na povídání s kolegyněmi, na to, že si najdu nové známé, protože jsem byla ve vesnici nováček. Paní ředitelka byla u přijímacího pohovoru velmi milá a vstřícná, všechno bylo v pořádku.

První potíže se začaly objevovat už v průběhu prvních týdnů, jenže jsem tomu nepřikládala žádnou váhu. Jenže postupem času se to zhoršovalo a zhoršovalo. Kolegyně Petra, se kterou jsem měla na starosti třídu Berušek, se od začátku netvářila nijak nadšeně z toho, že mě vidí. Teď ale její chování přešlo do nepřátelských nebo uštěpačných poznámek. Vlastně mě pořád kritizovala, často tak, abych se nemohla bránit, a nejhorší bylo, že to začala dělat před dětmi. Snažila jsem se na její řeči nereagovat anebo je přejít jako pokus o žert, ale myslím, že děti si napětí mezi námi velmi dobře uvědomovaly. Paní učitelku Petru znaly, na rozdíl ode mě, už z loňského roku, ale jakmile se skamarádily i se mnou, pořád jsem je měla kolem sebe.  Petru, která se kolem pohybuje buď s nasupeným výrazem, nebo (když mluví s rodiči) s hraným úsměvem, moc nevyhledávaly.

Od nástupu do školky uplynuly tři měsíce a Janě bylo jasné, že se s kolegyní Petrou nejspíš jen tak nesblíží. Snažila se, jak to šlo, aby měly korektní vztahy, dokonce ji i pozvala domů, ale to situaci ještě zhoršilo. Od té doby kromě poznámek o tom, jak to s dětmi neumí, slyšela ještě narážky na „zpovykané Pražáky“, kteří nevědí, co s penězi. Jana se se svými potížemi svěřila v jedné diskusi na internetu, kde jí všichni radili, aby si s kolegyní „sedla a popovídala“. Jana se k tom odhodlala, ale výsledek se nedostavil:

Nakonec jsem si skoro vynutila rozhovor. Snažila jsem se Petře trochu lichotit, říct jí, že vím, že je zkušenější, a že se od ní chci hodně věcí naučit (i když mám ve skutečnosti k jejímu přístupu k dětem dost výhrady). Že mám ale pocit, jako bych jí lezla do revíru, jako by mě vlastně vůbec nechtěla mít ve třídě. A že se atmosféra podepisuje na dětech, protože to vycítí. Petra jen prohlásila, že „sama musím vědět, co dělám špatně“, že navíc děti „rozmazluju“ a podlézám rodičům. V tu chvíli jsem pochopila, že na mě Petra hrozně žárlí. Po našem rozhovoru ještě přitvrdila, dokonce mě pomlouvala před rodiči, kteří se k její nelibosti raději obraceli na mě než na ni. Zatajovala mi důležité informace, během dne mě úplně ignorovala. Dělala mi drobné naschvály, třeba „omylem“ sklidila pomůcky, které jsem si připravila na odpolední práci s dětmi, a já je nemohla najít.