Naše školy si na cizince zatím moc nezvykly

* Jak se dětem-cizincům daří začleňovat do kolektivu v našich školách? Jak je české děti „berou“?

Jen těžko lze na otázku odpovědět jednoduchým „dobře“ či „špatně“. Přítomnost dětí-cizinců ve školním kolektivu u nás nemá příliš dlouhou tradici a školy se stále potýkají s mnohými problémy. Za posledních několik let se ale na tomto poli udály velké pokroky, především díky aktivitám jednotlivých učitelů, kteří si dokázali vzít tuto problematiku za svou. Ráda bych zmínila především faktory, které začleňování do kolektivu výrazně ovlivňují. Každého určitě napadne, jak je důležitá znalost českého jazyka a také to, z jaké země dotyčný pochází, jaké je jeho kulturní zázemí. Zásadním faktorem, o němž se však mluví mnohem méně, je i celkové klima ve školní třídě. Zcela jinak se podaří dítěti, ať už cizinci, nebo českému, začlenit do fungujícího kolektivu, kde panuje otevřenost a upřímnost ve vzájemných vztazích, než do kolektivu, kde studenti tvoří izolované skupinky, které mezi sebou nekomunikují. České děti jsou v tomto ohledu jako každé jiné. V první fázi hraje svou roli zvědavost. Ta vede k navázání kontaktu nejčastěji. U jiných je to samozřejmě také snaha pomoci. Problém nastává při přechodu z této „povrchní“ známosti do přátelského vztahu, kde děti narážejí na nejrůznější kulturní rozdíly, a škola bohužel prozatím neklade dostatečný důraz na nabytí dovedností, jak s těmito rozdíly pracovat. Zda se tedy vřelý přátelský vztah podaří navázat, záleží hodně na dosavadních zkušenostech s cizinci, sociálních schopnostech obou aktérů, na ochotě poznávat vzájemnou kulturu, komunikačním vzoru a stereotypech, které dětem předávají rodiče, a samozřejmě také na věku. Obecně lze říci, že nejmladším dětem jde začleňování se mezi ostatní téměř samo, pokud tomu nekladou překážky rodiče, ať již na jedné, nebo na druhé straně.

* A jak děti, které přišly z ciziny, přijímají dospělí?

I zde jsem se během své praxe setkala se širokou škálou postojů. Setkala jsem se s učitelkou, která se snažila maximální měrou pomoci a porozumět a sama následně adoptovala osiřelé dítě-cizince, i s učitelem španělštiny, který si ke své studentce z Mexika vytvořil averzi předem, neboť se bál, že dívka odhalí jeho vlastní neznalost a uškodí mu v očích českých dětí. I ředitelé škol se liší v ochotě cizince do svých škol přijímat. Jsou mezi nimi „bojovníci“, kteří i přes neúspěchy dále přijímají děti-cizince a snaží se poučit z předchozích zkušeností, ale samozřejmě existuje i skupina těch, kteří se bojí případných problémů, a cizince proto rovnou odmítnou. Velkým problémem je to, že české školy jsou nastaveny výkonově a učitel se tedy i přes případné snahy dětem-cizincům pomoci dostává dříve či později do problému, jak tyto děti hodnotit. Často je patrný velký pokrok a motivace, ale i přesto se dítě, které zároveň bojuje s jazykem, stěží vejde do škály jedna až pět, co se týče srovnání se svými vrstevníky. Školám v tomto ohledu pomáhá využití individuálního vzdělávacího plánu, který umožňuje klasifi kaci odložit. Ani tato možnost však některým dětem nestačí, ať už kvůli úrovni předchozího vzdělání, nebo nedostatečnému rodinnému zázemí, které v České republice mají.

* Má postoj dospělých k cizincům nějaký vliv na to, jak cizince přijímají děti? Může dospělý dítě „nakazit“ svou nedůvěrou nebo naopak otevřeností?

Postoje dospělých mají samozřejmě obrovský vliv, i když také jen do určitého věku. V období puberty, kdy se dospívající staví vůči autoritě, už zdaleka tak jejich postoj ovlivnit nejde a svou cestu k cizincům i k sobě samému si hledá každý sám. Ač děti v mladším školním věku a někdy i předškolním věku mají tendenci upozorňovat na cokoli jiného, „divného“ na druhých lidech, a mohli bychom se bát, aby cizinec nebyl v jejich kolektivu terčem smíchu, jsou zároveň v období, kdy se vztahům k ostatním učí. Poukazováním na odlišnosti si utvářejí příslušnost ke své vlastní sociální skupině, testují své okolí a součástí tohoto procesu je napodobování dospělých vzorů. Postoje rodičů či jiných autorit tedy zásadním způsobem ovlivňují i to, jak se v budoucnu budou jejich děti, respektive žáci vztahovat ke světu kolem a jsou také zdrojem prvních získaných předsudků.

* Mají tyto děti nějaké adaptační problémy? Jaké? Jak jejich adaptace probíhá?

Nejlépe si jejich adaptaci můžeme představit při pohledu na Maslowovu pyramidu potřeb. Hned jako první jsou zde potřeby fyziologické a ve své praxi jsem se opravdu setkala i s tím, že jedním z problémů při adaptaci ve škole byl hlad. Peníze na svačinu nebyly, nebo byla svačina moc malá, a k obědu jídlo, které nebudilo příliš velkou důvěru. S prázdným žaludkem se pak soustředíte jen stěží. Pokud přejdeme o stupeň výše, najdeme zde potřebu bezpečí a důvěry, hned nad ní potřebu pozitivních sociálních vztahů. Tím se dostáváme k mnohem podstatnějšímu adaptačnímu problému. Škola zaměřená na výkon často vůbec neuvažuje nad tím, jak se dítě v této instituci cítí, požaduje po něm jasné výsledky. Dokud ovšem nováček-cizinec této důvěry a bezpečí nenabude, jen těžko se dokáže soustředit na vzdělávací cíle. Sami to známe od českých dětí, že někdy nedorozumění s kolektivem třídy a učiteli může výborného žáka změnit na pětkaře, pokud tento problém neodhalíme a nepracujeme s ním. Samozřejmě zde hraje velkou roli také mnoho osobnostních faktorů na straně žáka a znovu též jeho národnost. Ta bohužel někdy sama o sobě dokáže zapříčinit neporozumění nebo přízeň učitelů. Už i v tomto ohledu se mezi učiteli pomalu vytváří stereotypy, že vietnamští žáci jsou výborní, inteligentní a poslušní, zatímco s těmi ukrajinskými jsou jen problémy. Přitom problém může být pouze v tom, že některým dětem, které jsou zvyklé vnímat učitele jako nejvyšší autoritu, mnohem více vyhovuje náš systém vzdělávání tak, jak je. Jiní ho mohou vnímat jako příliš rigidní, přísný, očekávají větší možnost projevit svou osobnost, možnost rovného dialogu s učiteli. Neméně podstatným problémem, co se týče bezpečí a důvěry, může být celkové rodinné zázemí, které zde dítě-cizinec má. Pokud se sami rodiče potýkají s problémy, popřípadě zde dítě žije samo u jiných příbuzných, nebo bez jakékoli rodinné podpory, adaptace je tak zásadním způsobem ztížena.

* Co je důležité pro to, aby se děti-cizinci úspěšně začlenily do školního kolektivu?

Především otevřenost ze strany učitelů, ochota flexibilně reagovat na specifi cké podmínky a osobnost nového žáka a také jak už jsem zmínila stabilní třídní kolektiv, kde se jedinci nebojí vyjadřovat svůj názor, nevytváří uzavřené skupiny, dokážou řešit vzájemné konflikty, mají alespoň základní interkulturní dovednosti. Na úrovni školy by tedy měl být důraz kladen na osobnostně sociální výchovu, kde si děti osvojují základní komunikační a sociální dovednosti, schopnost řešit konflikty, přijímat a dávat zpětnou vazbu, učí se orientovat ve svých vlastních hodnotách a postojích. To vše jim následně nejvíce pomůže v přímé komunikaci s dětmi-cizinci, v možnosti vzájemně se pochopit.

* Občas se setkávám s xenofobními a rasistickými postoji. Kde se v nás tyhle postoje berou? A co proti nim můžeme dělat?

Česká společnost byla po dlouhou dobu velmi uzavřená, málo lidí cestovalo, také zde nežilo příliš mnoho cizinců. To vše se po revoluci začalo postupně měnit a tím se proměňuje i celá společnost. Ač je pravdou, že tímto otevřením se společnost také mnohem více polarizuje. Můžeme tedy najít mnohem více nesnášenlivosti, ale také těch, kteří zavrhují kulturu naši a nadsazují jí kulturu cizí. Obecně si ale myslím, že zejména mezi mladší generací je otevřenost vůči cizincům a vřelejší postoj k nim poměrně patrná. Už jen možností více cestovat a častěji se s cizinci setkávat i v běžných denních aktivitách. Xenofobní postoje jsou ale stále často předávány v rámci rodiny a s tím se velmi těžko bojuje. Svou úlohu zde také sehrávají média. Jejich přičiněním se nám v souvislosti s Afrikou jako první vybaví chudoba a s islámem terorismus a to také pak a priori vkládáme do kontaktu s příslušníky daných zemí. Příkladem za všechny je učitel, který byl přesvědčen, že jeho sedmnáctiletý muslimský student je určitě terorista, protože nakreslil při výtvarné výchově muže se samopalem. Častou příčinou xenofobních postojů je prostý strach. Z problémů, které nám můžou cizinci přinést, z nutnosti překonat při komunikaci s nimi svou vlastní „pohodlnost“ a pustit se do zkoumání neznámého. Zmínila jsem se, jak s xenofobií a rasismem bojovat na úrovni školy, na mimoškolní úrovni se na tomto poli angažuje velké množství neziskových organizací, které nabízejí možnosti setkávání se s cizinci na dobrovolnické úrovni, kurzy interkulturního vzdělávání pro žáky/studenty i učitele, či dokonce možnost hostit u sebe doma zahraničního studenta a tím jeho kulturu opravdu poznat a naučit se jí porozumět. Jakékoli společné volnočasové aktivity přinášejí úžasnou možnost společných zážitků, a tedy i témat k hovoru a možnosti poznat se blíže, což běžná školní výuka neumožňuje. Školní družina, pokud se ji rodiče dětí-cizinců rozhodnou využít, tedy může být místem, kde se mezi dětmi-cizinci a jejich českými vrstevníky „prolomí ledy“ a skrze společné aktivity dojde ke vzájemnému kontaktu. Mnohé aktivity, které cíleně slouží k tomuto účelu, již můžeme nalézt v mnoha internetových zdrojích, případně si tyto aktivity a dovednosti osvojit v některém z kurzů interkulturního vzdělávání. Obecně proměna společnosti potřebuje čas a já stále věřím tomu, že ta naše je na správné cestě. Vrátím se ke zmíněným Vietnamcům. Zpočátku je většina společnosti viděla jen jako stánkaře, kteří nerozumí česky. Ač se nám hodili na to, abychom u nich nakoupili, brali jsme je vlastně trochu jako podřadné. Dnes se mnohem méně setkávám s vtipy na jejich účet a častěji s tvrzením, že jsou velmi pracovití a milí. I když samozřejmě mnohé problémy přetrvávají, alespoň se o jejich soužití s námi více mluví, a to dává příležitost k zamyšlení a případné změně postoje.

* Setkávám se i s tím, že se u nás cizinci občas „kastují“ na „lepší a horší“. Ti ze Západu jsou „lepší“ a z Východu naopak. Máte s tím také nějakou zkušenost? Pokud ano, projeví se to nějak na začlenění dítěte-cizince mezi ostatní?

Jak už jsem zmínila výše, na začlenění dítěte se to bohužel opravdu projeví. Obecně děti z jiných evropských států mívají v tomto ohledu nejmenší potíže. Kromě vřelejšího přijetí je ale také faktem, že je nám jakákoli evropská kultura poměrně blízká oproti asijským, africkým či jihoamerickým. Svou roli zde hraje také snadnější komunikace s evropskými kulturami díky znalosti angličtiny. Onomu kastování na lepší a horší ovšem také přispívají podmínky, za kterých k nám cizinci přicházejí. Ti „lepší“ mají často rodiče s dobře placenou prací a dobrým postavením, ti „horší“ jsou ti, jejichž rodiče přišli do České republiky s vidinou najít práci a vydělat peníze, což jim v zemi jejich původu nebylo dopřáno. To ale bohužel může vést k tomu, že pak na své děti nemají dostatek času, a ty se cítí ztracené a osamocené jak ve většinové společnosti, tak ve školním prostředí a přípravě na výuku. Zároveň rodiče těchto dětí jejich začlenění nevědomky brání, když kladou velký důraz na pomoc v domácnosti či s rodinným podnikem a děti tak přicházejí o volný čas, který by mohly sdílet se svými vrstevníky. V tomto ohledu je pro školu důležitá také velmi citlivá práce s rodinou a snaha o oboustranné pochopení, vyjasnění si hodnot a nalezení společného postupu.

* Osobně mám určitou potíž s přijímáním lidí z muslimského světa, vadí mi právo šaría, v jehož jménu se zabíjejí ženy, které z nějakého důvodu opustí manžela. A nejsem si jistá, jak se postavit k začleňování muslimů do západní společnosti.

Teď se dostáváme spíše na politickou rovinu integrace cizinců v Evropě. Toto je téma na dlouhou diskuzi, a proto se pokusím držet i při této odpovědi hlavně svého oboru. Z mého pohledu je jednou z nejdůležitějších věcí v začleňování cizinců uvědomit si, že každý člověk je svým způsobem jedinečný a bylo by obrovskou chybou odmítnout ho předem kvůli jeho příslušnosti k určité sociální či kulturní skupině. To je přesně způsob myšlení, který se snaží multikulturní výchova a výchova demokratického občana jako průřezové téma nabourávat. Vytváříme si předem kategorie bez ohledu na detailní znalost problematiky a seznámení se s konkrétními jedinci, kteří skupinu reprezentují. Odkud pocházejí muslimové, o kterých mluvíme? Je to Turecko, Írán, Somálsko? Máme vůbec právo mluvit o nich jako o jednom celku? Když jsme u práva šaría a utlačování žen, znamená to, že bychom do Evropy pouštěli pouze muslimské ženy? Ty přece nikoho nezabíjí. Samozřejmě jsem si vědoma problémů, které mohou tyto kulturní zvyky působit, a neříkám, že souhlasím se všemi zvyky všech lidí světa. Podstatnější je pro mě ale jedinec a názor, který si udělám na něj, než vytváření si obrazu celé skupiny, jejíž ostatní členy neznám. Pro mě to evokuje spíše otázku, kde je hranice tolerance ze strany jedné a hranice přizpůsobení se ze strany druhé. Přizpůsobit se právnímu systému země, ve které žiji, je nutností. Jinak mě čeká trest podle jejího práva bez ohledu na můj názor.

* Mám pocit, že západní společnost, která není zatížená komunistickou totalitou, je vůči cizincům otevřenější. Co myslíte?

Společnost je živým organismem, který se neustále vyvíjí. Dlouhou dobu byla vzorem otevřené společnosti Francie, ale všichni víme, do jakého bodu dospěla nyní. I v Anglii začínají zjišťovat, že cizinců je na ně příliš mnoho a stávají se problémem. Ač je stále jakousi „zemí zaslíbenou“, obtíže se sehnáním práce jsou pro cizince čím dál větší a často nepřekonatelné. Kromě dlouhodobé uzavřenosti české společnosti v době komunismu hraje roli také to, že naše země nemá žádnou koloniální minulost. Donedávna nebyla pro migranty cílovou, ale pouze tranzitní zemí, a proto také naše zkušenosti s cizinci jsou doposud velmi malé. Když vidíme, s jakými potížemi teď zápasí v integraci cizinců západní společnost, a priori se bojíme vůči nim více otevřít. Na druhou stranu máme jedinečnou šanci pokusit se poučit z jejich chyb a zkusit se těmto problémům vyhnout. Bohužel tím však nemohu říct, že už někdo objevil ideální cestu, jak společně s cizinci žít tak, aby se nikdo necítil ohrožený, podřadný či nedoceněný. Samostatnou otázkou je problematika druhé generace, tedy těch, kteří se v nové zemi již narodili, považují ji za svou, ale vypadají odlišně, a proto jsou většinovou společností jako odlišní vnímáni. Nedostatečná péče o tuto „druhou generaci“ právě vedla k mnohým z dnešních problémů, kterým západní společnost teď čelí. To je něco, čemu se my můžeme vyhnout tím, že speciálně ve školách budeme tomuto tématu věnovat dostatečný prostor a dbát na to, aby se zde tyto děti, byť mají rodiče cizince, mohly cítit jako doma a nesetkávaly se s projevy diskriminace či rasismu.

* Dá se dítě-cizinec „vést“ jako integrovaný žák? Může mu škola zajistit asistenta?

Dítě-cizinec je z hlediska školského zákona považován za žáka se speciálními vzdělávacími potřebami, takže ředitel školy má možnost požádat krajský úřad o zřízení funkce asistenta pedagoga ve své škole a získat na něj finanční příspěvek. V případech, kdy je takových dětí ve škole více, není důvod takové žádosti nevyhovět a poskytnout tak těmto dětem podporu, nejen co se týče vzdělávání se v českém jazyce a učebních předmětech, ale také socializace v rámci školní třídy.

* Mají smysl programy, které představují, jak se žije v jiných zemích?

Setkávám se s tím, že mnohdy bývá význam těchto programů přeceňován. Určitě je hezké seznámit se s tím, jak se žije jinde, popřípadě si v rámci této možnosti vyzkoušet mluvit cizím jazykem, ale není to ideální cesta, jak pracovat s postoji dětí vůči cizincům. Ono představování toho, jak se žije jinde, často zdůrazňuje především rozdíly kultur, vyzdvihuje jejich „exotičnost“. Přičemž pokud chceme s cizinci žít jako rovní s rovnými, nesmíme zapomínat na podobnosti mezi námi jako lidmi, na učení se vzájemné komunikaci. Představení kultury je statické oproti dynamice vzájemných setkávání. Proto teď mnozí bojují s termínem „multikulturní výchova“, který je ve školách tak zavedený a mnozí si pod ním vybaví právě jen ono statické seznámení se s jinou kulturou. Pojem interkulturní vzdělávání v sobě více zahrnuje hledání toho, co je „mezi kulturami“, lépe odráží onen dynamický proces setkávání a střetávání. Tímto způsobem by měla být vnímána i multikulturní výchova jako průřezové téma rámcových vzdělávacích programů. Onomu „jak se žije jinde“ a důrazu na to, kdo je bohatý a chudý, kdo je křesťan a kdo muslim, by mělo být nadřazeno, jak lidé jinde uvažují, jak vnímají svět a společnost kolem sebe, jaké jsou jejich životní hodnoty a jak toto všechno souvisí se mnou jako jedincem. To teprve povede ke vzájemnému porozumění.

***

Setkala jsem se s učitelkou, která se snažila maximální měrou pomoci a porozumět a sama následně adoptovala osiřelé dítě-cizince, i s učitelem španělštiny, který si ke své studentce z Mex ika vytvořil averzi předem, neboť se bál, že dívka odhalí jeho vlastní neznalost a uškodí mu v očích českých dětí.

Každý člověk je svým způsobem jedinečný a bylo by obrovskou chybou odmítnout ho předem kvůli jeho příslušnosti k určité sociální či kulturní skupině.

Mgr. Hana Krejsová se narodila v roce 1979. Vystudovala jednooborovou psychologii na FF UK v Praze. Po ukončení studia pracovala nejprve v Zařízení pro děti-cizince, které zajišťuje péči dětem-cizincům bez doprovodu rodičů. Momentálně pracuje v organizaci AFS Mezikulturní programy a věnuje se psychologickému poradenství pro děti-cizince v rámci své soukromé praxe. Své zkušenosti se vzděláváním dětí-cizinců si rozšířila také v rámci dobrovolnického projektu, kdy vyučovala jeden trimestr na střední škole v Zambii.