Neviditelný kamarád

Máte rádi Čokoládu? Teď nemám na mysli tu kakaovou dobrotu, která zvyšuje hladinu serotoninu, zlepšuje náladu a dává nám zapomenout na každodenní stres. Myslím film Lasse Hallströma s Johnnym Deppem a Juliette Binoche v hlavních rolích.

Pokud ano, určitě si vzpomenete na Anouk, dceru hlavní hrdinky, a jejího klokana Pantoflíčka. Anouk byla dívenka řekněme středního školního věku a Pantoflíček byl její nejlepší a dlouho také jediný kamarád. Problém tkvěl však v tom, že nebyl skutečný – přesto si s ním Anouk povídala, hrála a starala se o něj. Natrvalo se s ním rozloučila až ve chvíli, kdy se její neklidná maminka Vianne odhodlala usadit, přijmout nabízené přátelství skupinky místních obyvatel a umožnila tím své dceři navázat reálné kamarádské vztahy. 

Je to normální?
Děti mezi šesti až jedenácti lety mívají své imaginární, fantazijní kamarády poměrně často. Takový kamarád může mít podobu dívky nebo chlapce, může to být zvířecí společník nebo hrdina z dětských příběhů, seriálů, komiksů atd. Má své jméno, dítě si s ním povídá, hraje si s ním, chodí na procházky, pečuje o něj. Někdy s ním nesouhlasí a dohadují se spolu. Pokud jde o zvíře, občas ho „páníček“ kárá za nevhodné chování. O svém kamarádovi dítě vypráví i rodičům, někdy po nich chce, aby se do jeho fantazijního světa zapojili – takže na sobotní výlet s sebou berou i imaginárního pejska a musejí počkat, než se vyčurá a očuchá patník u cesty.
Ve světě dospělých však vzbuzují takové živé imaginace obavy. Od školáků očekáváme, že už „začnou být rozumní“, a zejména rodiče se obávají, jestli je s psychickým vývojem jejich dítěte všechno v pořádku. Případně jestli úniky do snového světa nesignalizují problémy v normální sociální komunikaci, jestli se syn či dcera příliš neuzavírají do izolace, jestli mají zájem i o reálné kamarády a umějí s nimi navazovat kontakt, jestli si se svými vrstevníky vůbec rozumějí.
Psycholožka Bibiana Filipková z Výzkumného ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě se domnívá, že tyto obavy jsou velmi často zbytečné. „Imaginární kamarád je pro psychický vývoj dítěte poměrně důležitý,“ říká. „Bohatství představ, neustále nové nápady a fantazie jsou projevem tvořivosti. Tu charakterizuje kreativita a inteligence. U tvořivého dítěte si můžeme všimnout, že i hračky využívá netradičním způsobem.“
Fantazie je podle Filipkové pro mentální a citovou rovnováhu dítěte velmi důležitá. Únik do jejího světa má uklidňující a harmonizující význam – díky své fantazii se dítě snáze vyrovnává s problémy, s nimiž se střetává v reálném světě. Na Anouk a jejího Pantoflíčka to sedí naprosto přesně. Ve svém imaginárním světě může být dítě hrdinou podnikajícím dobrodružství, překonává překážky a zažívá úspěch. „Když ho v reálném světě potká neúspěch nebo má pocit křivdy či selhání, rádo uniká do svého vymyšleného světa. Jeho neviditelný společník představuje jakýsi ideál kamaráda, který mu stojí vždy po boku a nikdy ho nezklame,“ říká psycholožka.
S přibývajícím věkem živý obraz imaginárního kamaráda postupně slábne a z dětských představ se samovolně vytrácí. Dítě se sžívá s rolí školáka, školní třída, spolužáci a kamarádi se stávají součástí jeho života. Na formování jeho sebeobrazu se začíná více podílet zpětná vazba od vrstevníků a učitelů. I množství informací ze světa dospělých a narůstajících povinností přispívá k tomu, že navrch získává racionální myšlení a fantazie se dostává pod vědomou kontrolu dítěte.
Pokud se rodičům zdá, že jejich potomek pobývá ve svých představách příliš dlouho, mohou jeho chuť k přebývání v reálném světě posílit především tím, že se začnou víc zajímat o jeho potřeby a naplňovat je. „Měli by se snažit zjistit, co všechno vymyšlený kamarád jejich dítěti nabízí, a tyto konkrétní potřeby a přání realizovat ve skutečném světě,“ doporučuje Filipková. 

Fantazie versus racionální myšlení
Děti s bohatším fantazijním světem jsou podle Filipkové originálnější v myšlení i tvorbě a v oblasti svého zájmu mají vysokou motivaci, vytrvalost a vůli dosáhnout cíle. To jsou symptomy, které pedagogům zpravidla neuniknou. Kreativní děti mívají dobré pozorovací schopnosti, jsou zvědavé, často se ptají a chtějí odpovědi.
„Ve starším školním věku se kreativita projevuje i zvýšeným zaměřením na preferované předměty, v nichž dítě mnohdy exceluje. Je ochotné jim věnovat mnohem víc času a investovat víc vlastních nápadů, než se běžně vyžaduje. U předmětů, které ho nezajímají, si splní jen nejnutnější úkoly,“ říká psycholožka. „Když se podaří bohatou a v některých případech přetrvávající tvořivou fantazii specificky usměrnit, výsledkem mohou být ve vyšším věku hodnotné kreativní výtvory. Lidé, jimž se podaří bohatství představ a fantazie zachovat až do dospělosti, se obvykle profesně pohybují v umělecké sféře.“ 

Ve světě virtuálních hrdinů
Sotva se dítě rozloučí s imaginárními kamarády, usadí se u počítače nebo herní konzole. Přínosy her i rizika úniků do virtuálního světa jsou tématem stovek psychologických, sociologických, kriminologických i zdravotnických studií.
Nejméně polemik vyvolávají zjištění, že hodiny pravidelně prosezené ve volném času u obrazovky zvyšují deficit pohybu, který školní děti už tak mají. To má samozřejmě negativní dopad na zdravotní stav současné dětské populace. U psychologických dopadů tak jednoznačná shoda názorů nepanuje. Týkají se, podobně jako v případě fantazijních kamarádů, vlivů na reálné sociální kontakty hráčů, ale i rizika závislostí. K nejdiskutovanějším tématům však patří virtuální násilí a jeho vliv na psychiku.
Řada autorů jednoznačně vidí přímou souvislost mezi násilím v hrách a nárůstem agresivity dospívajících. Opírají se často o teorie nápodoby. Další autoři se domnívají, že virtuální násilí může být za jistých okolností spouštěčem násilného chování, týká se však zejména osob s duševní poruchou, u nichž by s velkou pravděpodobností k násilným činům došlo tak jako tak. Jiní autoři s přímočarou aplikací teorie nápodoby polemizují. „Videohry jsou spíše zástupným zlem v případě hledání příčiny násilného chování ze strany dětí a mladistvých, než aby měly skutečný dopad na psychiku osob mladších osmnácti let, strašák videoher je mnohdy využíván jako zástěrka pro skutečný problém,“ uvádí Jan Lysý ve studii Hraní videoher jako rizikový faktor dospívání?
Víceméně obecná shoda však panuje v názoru na to, že psychický vývoj dětí a dospívajících negativně ovlivňuje sledování násilí spojeného se sexualitou, a to v jakékoli podobě – v počítačové hře, ve filmu, v pornografii tištěné i internetové…