Čtěte dále

Každý z nás se musí dobře starat o svou duši

https://nakladatelstvi.portal.cz/casopisy/informatorium-3-8/94091/kazdy-z-nas-se-musi-dobre-starat-o-svou-dusi

Do práce jsem nastupovala po mateřské jako skoro úplný nováček, protože první dítě se mi narodilo hned po škole.  Byla jsem ale nadšená, že můžu konečně pracovat v oboru, který mě baví, a už během mateřské jsem se snažila vzdělávat a chodit na různé zajímavé kurzy. Měla jsem strach, že budu místo hledat dlouho, ale překvapivě jsem práci našla skoro hned. Šlo o soukromou školku, paní ředitelka byla velmi vstřícná, až jsem byla překvapená. Byla nadšená z toho, jak se chci dál vzdělávat, souhlasila i s tím, že mě bude uvolňovat na kurz, který ještě pokračoval. Byla srozuměná i s tím, že mám doma dvě malé děti a občas budu muset odejít dřív. Zpětně si uvědomuju, že to bylo až příliš krásné… Bylo to také naposledy, kdy byla paní ředitelka takhle vstřícná. 

Když jsem nastoupila, brzy mi začalo připadat, že ve třídě nejsem moc vítaná. Starší kolegyně mě kritizovala za všechno, co jsem udělala, a to i před dětmi a dost nevybíravým způsobem. Zakazovala mi, abych mluvila s rodiči, ale přesto jsem to dělala, protože mi to prostě nepřipadalo správné. Nesdělovala mi důležité informace, takže jsem několikrát na poradě nebo před rodiči vypadala jako hlupák. Za zády mě pomlouvala u kolegyň a dokonce i před rodiči. Prý si pořád jen někde pobíhám po kurzech (to nebyla pravda), neumím svou práci a děti jen rozmazluju. Když jsem si šla uvařit čaj, hovor ostatních hned utichl. Na pozdrav mi nikdo neodpovídal. Nakonec už se mnou komunikovala jen přes děti, jako bychom byli pohádaní manželé. Bylo to absurdní a děti tím velmi trpěly. Od rodičů jsem se dozvěděla, že přede mnou odešlo velmi rychle několik učitelek. Snažila jsem se několikrát mluvit s ředitelkou, ale buď neměla čas, nebo tvrdila, že moje kolegyně ze třídy je zkušená a raději bych se měla víc snažit. Nakonec jsem to vzdala – byl to marný boj, už jsem nemohla. Špatně jsem spala, byla jsem často nemocná, depresivní. Nikdy bych tomu nevěřila, ale po půl roce jsem skončila na antidepresivech se zlomeným zdravím i sebevědomím…

Když vázne komunikace mezi učitelkami, je to zlé nejen pro ně (nebo alespoň pro jednu z nich), ale samozřejmě i pro děti. V ideálním případě by se měly paní učitelky umět dorozumět, ať se děje cokoliv. Nemusí se milovat a nemusí mít ani stejné názory nebo stejný styl, ale měly by se respektovat. Rozdílné styly a rozdílné osobnosti mohou být naopak výhodou, každé dítě si může vybrat, kdo mu „sedne“ víc. Jenže jakmile to začne doopravdy skřípat, jsou děti první na ráně – nejenže situaci nerozumí, ale také je znejisťuje a nahání jim strach. Všichni víme, že děti vycítí napětí, i když se snažíme, aby o ničem nevěděly. Ve výbušné atmosféře jim určitě nemůže být dobře. A když jsou svědky hádek nebo očerňování či ponižování některé ze svých učitelek, je to zlé.