Shodím tu tíhu, co na zádech nesu

Bylo by to pěkné, že? Každý si někdy neseme na zádech tíhu starostí, nepohody… A někdy si ji naložíme tam, kde trávíme valnou část dne, tedy v práci. Nemusí to být právě tíha úkolů, pracovních starostí a termínů, někdy jde o něco jiného, o tíhu, která vyplyne z mezilidských vztahů. Psycholožka Kateřina Rodná mluví o pekle, ve které se může proměnit naše vytoužená práce, o tom, jaké je pracovat s někým, kdo nemá zájem na spolupráci a rozhodně nedopustí, aby jeho kolega něco udělal lépe, o vzájemném shazování a nevraživosti, které se promítají v tom, jak se ve třídě cítí děti. Jsou ovšem pracoviště, kde se podobné vztahy nepěstují. Patří mezi ně jihlavská mateřská škola a speciálně pedagogické centrum věnující se stovkám dětí s postižením. Jak to, že se jim práce tak daří? V čem je jejich „recept“ tak výjimečný? Ve spolupráci, komunikaci a průběžném vzdělávání, o kterém jsem mluvila s Ljubicou Váchovou Novákovou.

Přeji vám, milé čtenářky a milí čtenáři časopisu Informatorium 3–8, abyste se do práce těšili, aby se vám podařilo vybudovat spolupracující vztahy, a pokud to nejde, abyste našli odvahu včas odejít jinam. Někdy se vám může zdát, že odchod z takové situace je přiznanou prohrou, ale tak to není. Když se nevzdáte a uděláte něco pro svou pohodu, vždycky vyhrajete.

Mgr. Marie Těthalová