Cizí jazyk ve školce?

Čím dříve, tím lépe, říká se často, a nezřídka také v souvislosti s věkem ve kterém je záhodno zahájit výuku cizího jazyka. S dalším jazykem by se dítě podle tohoto hesla mělo seznámit co nejdříve, možná už v batolecím věku. Je to ale nutnost?


Rodiče dnešních dětí se nacházejí v podivné schizofrenii. Na jednu stranu by měli dětem poskytnout klidné rané dětství, dostatek prostoru pro to, aby se jejich děti v raném věku seznámily hravým, kreativním, neřízeným způsobem a hlavně vlastním tempem se světem okolo. Z mnoha směrů se dozvídají, jak je důležité ponechat nejmenším dětem prostor k volné hře, k rozvoji fantazie, prostor pro skutečné dětství, který se za posledních pár desetiletí povážlivě zmenšil. Současně jsou ale rodiče konfrontování s všeobecným přesvědčením, podpořeným také, stejně jako ta předchozí, mnoha odborníky a zprávami typu „vědci zjistili, že…“. Podle těchto názorů se dítě má začít učit druhý (myšleno cizí) jazyk pokud možno hned v okamžiku, kdy se po narození trochu zabydlí ve světě. Spolu s mateřským mlékem a mateřštinou by mělo dostat i možnost kontaktu s dalším jazykem. Jen tak prý bude mít možnost naučit se jazyk zcela přirozeně, bez nutnosti biflovat slovíčka a trápit se gramatikou.



Strach ze zanedbání něčeho důležitého


Dost pochopitelně tedy vzrostl tlak očekávání na rodiče, aby dětem dali co možná nejlepší startovní podmínky. Ovládnout druhý jazyk, hlavně angličtinu, je v dnešním světe téměř nutností. Děti musí být schopné konkurovat. Kromě všeobecného tlaku na výkon, snahy zajistit, aby potomek mezi ostatními nepokulhával, bývají rodiče někdy motivování i pochopitelným přáním, aby dítě mělo s cizím jazykem co nejméně potíží, aby se ho (nebo aspoň jeho základy) naučilo hravě dřív, než nastoupí do školy. Z toho tedy plyne větší tlak na školky, aby dětem umožnily výuku jazyků třeba v rámci kroužků, anebo nejlépe přímo kontaktem s cizím jazykem během dne při různých aktivitách.


To vše je podepřeno poznatkem, že cizí jazyk se člověk opravdu nejsnáze učí v dětství, a s léty naše pružnost a snadnost, s jakou si osvojujeme nové znalosti, jazyky nevyjímaje, pomalu ubývá. Bohužel, z (populárně vědecké či „vědecké“) prezentace výsledků takových výzkumů tak, jak je podávají někteří odborníci, člověk málem získá pocit, že co se nenaučil do osmnácti, je pro něj málem ztracené.


Co tedy dítě získává, mluví-li v dětství cizím jazykem? 


Než se pustíme do úvah o tom, kdy a jak děti začít seznamovat s dalším jazykem, měli bychom se podívat na mírný zmatek v pojmech, který panuje v informacích o tom, co dítě může znalostí dalších jazyků získat.  Mnoho výzkumů dvojjazyčných dětí se shoduje v tom, že ze znalosti dalšího jazyka děti opravdu profitují. V psychologických testech mívají v mnohém ohledu trochu lepší výsledky, anebo alespoň nemají horší výsledky, než ostatní děti (Druhá zmíněná možnost je možná zarážející, ale vychází z předpokladu, že děti, které jsou zároveň vystaveny více jazykům, mohou být přetížené a ve výsledku to pro ně může znamenat horší výkony v testech. Naštěstí se to zatím nijak nepotvrzuje.). Hovoří se o tom, že mají náskok v myšlení i v chování, dokonce ve schopnosti se vcítit do ostatních. Podle některých studií mají dvojjazyčné děti o něco lepší paměť.


Už u nejmenších, devítiměsíčních dětí, se v jedné další studii ukázalo, že měsíční každodenní kontakt s jiným než mateřským jazykem způsobil, že byly pozornější, lépe se soustředily. Dvojjazyčné děti navíc zpracovávají informace rychleji. Zvládnou také lépe zaměřit pozornost na určitou věc a snáz „přeskakují“ mezi různými problémy. Prý jsou také kreativnější… Snem každého uvědomělého rodiče je tedy, zdá se, dítě bilingvní.


Je dítě bilingvní, anebo „jen“ umí víc jazyků?


Než získáme nevývratný pocit, že kdo není dvojjazyčný už v dětském věku, je na odpis, pojďme se ale podívat na to, jakých dětí se tyto informace vlastně týkají. Výzkumy velmi často vychází z testování dětí skutečně dvojjazyčných, tedy dětí z bilingvních rodin, anebo dětí, které žijí dlouhodobě ve vícejazyčném prostředí. Znamená to, že protože je jeden z rodičů jiné národnosti, mluví s dítětem trvale ve svém jazyce. V takovém případě má dítě ne jednu, ale hned dvě mateřštiny, dá-li se ti tak říci. V případě, že dítěti zaplatíme kroužek angličtiny na několik hodin týdně, rozhodně mu nepřipravíme dvojjazyčné prostředí, o které tu byla řeč. Dítě v opravdu dvojjazyčném prostředí má úplně jiné zkušenosti s jazykem, než dítě, které chodí na jazykový kroužek. Proto se výsledky zmiňovaných studií dají zevšeobecňovat jen s obtížemi, i když se o to mnozí z pochopitelných důvodů dost snaží.   


Občas mají rodiče, vědomí si toho, že druhý jazyk by dítě mělo mít kolem sebe neustále, tendenci, rozdělit si doma úkoly a důsledně na dítě mluvit dvěma jazyky, ačkoliv ani pro jednoho z nich není druhý jazyk skutečně mateřským jazykem. To se obvykle neukáže jako dobrý nápad. Otázkou je, jak dlouho a jak intenzivně budou schopni tomu dostát, a mluví-li druhým jazykem opravdu tak dobře, aby od nich dítě už v nejmenším věku nepochytilo nějaký ten zlozvyk, kterého se bude muset později zbavit.

Jen pouhý fakt, že děti můžeme učit i další jazyky, ještě neznamená, že to dělat musíme. Každé dítě je jiné a některé děti nejsou ve školkovém věku jednoduše na další jazyk připravené, a to z různých důvodů, které nesouvisí s jejich inteligencí.

Placená zóna

Kateřina Rodná

Mgr. Kateřina Rodná (1974) je psycholožka a psychoterapeutka, věnuje se individuální a rodinné terapii a poradenství. www.dobryzivot.com