Křehké štěstí malých perfekcionistů

Tlak společnosti i vrozené dispozice

Každý jsme jiný a stejně tak je každé dítě už od narození „své“. Představa, že se rodíme do světa jako nepopsaný list, už dávno vzala zasvé. Lidé přicházejí na svět s různým nastavením, různým temperamentem, talenty, dary i potenciálními riziky. Je možné, že sklon k perfekcionismu si přinášíme jako jednu z možností, která se u nás nakonec ve spolupráci s okolím buď rozvine, nebo nerozvine.

Perfekcionismus není to samé jako pečlivost. Pečlivost je prima vlastnost a bude se v životě hodit, stejně jako vytrvalost a snaživost. Jenže pečlivost má své meze a pečlivý člověk nemusí být zároveň perfekcionista. Pečlivost je pozitivní, ale když se zvrtne do perfekcionismu, napáchá víc škody než užitku. Perfekcionista se ve své pečlivosti ztrácí. Zaměří pozornost na všechny jednotlivé detaily, ale uniká mu celek. Bude dokonale vykreslovat hvězdičky na Sněhurčiných šatičkách, ale nikdy nedospěje k tomu, aby dokreslil i trpaslíky. Bude donekonečna upravovat tunel z písku, ale nebude mít čas se zapojit s ostatními do hry na Bořka Stavitele.

Také tlak společnosti, neustálá snaha hodnotit a srovnávat výkony, vykonají své. Děti jsou odmalička vedeny k soutěživosti, jako by vítězství bylo tou nejvyšší metou, a zapomíná se na spolupráci. Děláme to jaksi samozřejmě a ani nás nenapadne, že bychom mohli dělat něco jinak. Rozdělíme děti do skupinky a dáme jim za úkol třeba postavit draka. Podněcujeme spolupráci? Možná. Jenže cílem je stejně vždycky mít hezčího draka než ostatní skupiny. Děti jsou na takové skryté výzvy velmi vnímavé.

Věčná honba za dokonalostí

Co se skrývá za věčnou honbou za dokonalostí? Stejně jako u dospělých lidí, kteří trpí perfekcionismem (ano, perfekcionismem lidé skutečně trpí, to není žádný záviděníhodný povahový rys), se skrývá nedostatek zdravé sebedůvěry, úzkost, strach ze selhání. Je za ním nejistota a touha po uznání. Co by se stalo, kdybych udělal chybu? Zesměšnil bych se? Nikdo by mě neměl rád?

Podle psychoterapeutů mají někdy k perfekcionismu sklon děti z chaotických nebo nejistých poměrů. Může jít o snahu kompenzovat zmatek kolem sebe tím, že se budu o to víc snažit vnést maximální řád do toho, co můžu ovlivnit. Takové děti mohou ve snaze o dokonalost nalézat oporu a jistotu. Jenomže opět – protože nakonec nikdy nic není úplně dokonalé, vnáší jim to, čeho se drží, do života zároveň těžkosti.

U perfekcionistických dětí můžeme mít dokonce pocit, že nepřijímají ani upřímně míněnou chválu. Jiné děti by se tetelily blahem, ony ale ne, protože samy dobře vědí, že nejsou tak dokonalé, jak by ve svých očích měly být. Takže buď ten, kdo je chválí, lže, aby jim udělal radost, anebo si ještě nevšiml, že si chválu vlastně nezaslouží.

Nerealistická očekávání okolí

Svou smutnou roli v životních trablích budoucích malých perfekcionistů sehrává často i jejich nejbližší okolí. Rodiče, kteří jsou sami extrémně zaměření na dokonalý výkon a pro které je dobré jen to nejlepší, dost pochopitelně svoje postoje přenáší i na své děti, a to už od nejútlejšího věku. Nejdokonalejší autosedačka s nejlepšími výsledky testů kvality už od narození. Nejvychytanější kočárek. Nejcertifikovanější dětské hračky k rozvoji motoriky a myšlení. Dítě sice vyrůstá v bio bavlnce, ale zároveň s mateřským mlékem saje i podvědomě vnímané poselství: Jen to nejlepší je dost dobré.

Jenže nikdo není za každých okolností nejlepší. A žádný výkon, který bude později předvádět, i kdyby mělo jít jen o skládání kostek do komínku, nebude dost dokonalý. Perfekcionističtí rodiče mívají děti se sklonem k perfekcionismu. Děti vyrůstající s pocitem, že nikdy nebudou pro svou mámu nebo tátu dost dobré. Musí mít nejhezčí obrázek na nástěnce. Nejlíp odříkat básničku Mikulášovi, aby měla maminka radost. Jinak za nic nestojí.

Strach udělat chybu

Perfekcionistické rysy už u malých dětí se projevují různým více či méně nepříjemným způsobem. Jedním z častých „symptomů“ je stálá potřeba soutěžit s ostatními. Dítě se neustále porovnává s jinými dětmi. Nemůže si prostě dovolit být v něčem horší než jiné děti. Stále se srovnává, i když pravděpodobně ostatní nevyzývá na pomyslný souboj nahlas. Perfekcionistické děti někdy dávají přednost spíš nenápadnému soupeření, které je nevystavuje riziku, že ve svých očích selžou. Jak se to projevuje? Třeba tím, že nenápadně napodobují to, co dělá jiné dítě, a když se jim povede být „lepší“, teprve potom jsou s to se svým úspěchem pochlubit. Když bude kamarádka kreslit princeznu, perfekcionistická holčička ji začne nenápadně kreslit také. Ale o tom, že vlastně s kamarádkou soupeří a že se s ní srovnává, bude vědět jen ona sama. Ledaže by byl její výtvor nakonec o mnoho hezčí, takže by se mohla prezentovat jako ta, která to umí líp.