Knížka nám umožňuje vidět, co kolem sebe nemáme

Kniha jako okno do neznámého světa. Zní to nadneseně, ale podle Kláry Smolíkové, která se věnuje mimo jiné podpoře dětského čtenářství, na tom něco je. Kniha nás totiž dokáže zanést do světa, kam se jen tak nedostaneme.




Budeme si povídat o dětech a čtení. Proč s dětmi a dětem číst?


Rodiče, děti a knihovníci mě znají jako spisovatelku dětských knih. Nejsem psycholožka ani speciální pedagožka, ale kromě psaní se dlouhodobě zabývám vzděláváním a mediální výchovou. Knížka je pro mě velmi důležitý prostředek komunikace, ovšem ne ten nejdůležitější. Nemám ráda, když se neustále poukazuje na to, že děti sedí u počítače a koukají na televizi, a kvůli tomu údajně nečtou. Dítě se potřebuje seznámit se všemi médii. Kniha je ovšem velmi specifický prostředek komunikace, který velmi pokročile nakládá s jazykem. Pokud dítěti neumožníme, aby se prostřednictvím knihy seznámilo s kulturou, ochudíme také jeho jazykové dovednosti, představivost, schopnost se soustředit na text a rozumět mu. A to má dopad na vzdělávání, i na osobnostní rozvoj. Pokud člověk nemá pro něco slova, neumí si to představit, prožít to. Jazykem ovládáme svět i sebe sama, kniha je výsostným nástrojem jazyka.


Kniha je pro malé děti hodně zajímavý objekt. Jak jim vysvětlit, co knížka je?


První, co dětem předkládáme, jsou leporela, knížky-hračky, které jsou specifické tím, že používají obrazovou řeč. Komunikujeme vizuálním kódem, vidíme nakreslenou kravičku a pojmenujeme ji. Je to výborná hračka, se kterou můžeme pracovat, osvojovat si novou slovní zásobu, ale také okoušet emoce, které kniha vyvolává. Pokud je rodina čtenářská, což je pro další čtenářství dítěte velmi výhodné, má doma knihy a jeho dospělí a sourozenci si prostě chtějí číst. Malé dítě je z toho tichého čtení někdy nešťastné (smích), chtělo by dělat něco jiného. Knížky proto ostatním bere a ničí. Žárlí na knihy, protože vlastně moc neví, co se děje. Rodičovi pak nezbyde nic jiného než svou rozečtenou knížku odložit a vzít takovou, kterou si může s dítětem prohlížet či číst.


A co teprve když ji čtu ve čtečce.


Přesně tak. Pokud máte doma bibliofilie nebo knihy, které pro vás mají speciální hodnotu, uložte je někam mimo dosah ratolestí. Jinak bych však doporučila v domácnosti s malými dětmi sem tam oželet ožužlanou knihu. Nebála bych se ani knihy více doma obměňovat, posílat je dál nebo je dokonce i vyhazovat. Nebudujme doma zaprášený archiv, ale moderní živou knihovnu.


Co knížka a předškolák? Co mu kniha přináší?


V předškolním věku se dítě nadšeně se vším seznamuje, proces enkulturace běží na plné obrátky. Můžeme s dítětem chodit a pozorovat, co je venku: bagr, kůň… Počet impulzů a pojmenovatelných situací a vlastností zvenku je ale omezený. Knížka je průhledem, který nám umožňuje vidět, co kolem sebe nemáme, pojmenovat to a seznámit se s tím. Navíc na rozdíl od toho, co vidíme, co si ukazujeme a o čem mluvíme, má knížka příběh, vtip a napětí, probouzí v nás nové pocity. Třeba dítěti, které možná kuřátko nikdy nevidělo, čteme vyprávění o ztraceném kuřátku a ono si celou dramatickou situaci s knihou prožije. Jednoduché příběhy o zdánlivě obyčejných věcech a situacích vytvářejí řetězce, které bychom splétali daleko s většími obtížemi, pokud bychom vycházeli pouze z toho, co máme kolem sebe. Navíc ne všichni rodiče, a to není žádná kritika, jsou superkreativní lidé, kteří by stále něco vymýšleli, fantazírovali o tom, co se děje na zahradě, kam vidíme jen přes mříže, nebo v protějším domě. Spisovatel tohle dělá za nás.


Kniha sytí fantazii a nabízí slova, kterými můžeme postihnout svět kolem sebe. A je to i důvod, proč rodiče a knihovníci dávají v případě dětské literatury přednost domácím autorům. Když máte nádhernou knihu v angličtině, kde jezdí mlékaři a staví se domy, je to sice krásné, ale dítě to neumí pospojovat s tím, co zná. U nás mlékaři prostě nejezdí a hrázděný dům je spíše raritou. Předškolní děti potřebují to, co v knize vidí, párovat s tím, co znají, a jít dál. Zahlédnou na ulici popeláře a prostě chtějí knihu o popelářích, touží zjistit, co se děje s popelářským autem, když už je plné, a jak to ráno vypadá, když se popeláři sejdou u vozu. Knížka je svět, který můžeme chytit do dětské dlaně.


Kdysi zapovězeným a dnes už uznávaným žánrem je komiks. Přesto se mu někteří dospělí brání. Jak můžeme s komiksy pracovat?


Obrazové vyprávění je specifické médium a to, že není stále dostatečně uznáváno, je pozůstatek socialistické nechuti ke komiksům. První republika komiksy používala a mnohé knihovny jsou vytapetované reprinty plakátu „Braňte knihu“, který nakreslil Josef Lada a vymyslel ho Jiří Mahen, má komiksovou formu a pochází z třicátých let minulého století. Josef Lada, Ondřej Sekora a mnozí další běžně dělali komerční komiksy a zároveň to byli renomovaní autoři.


Komiks potřebujeme a potřebovali jsme ho vždy. Bez porozumění hybridnímu spojení obrazu a textu se neobejdeme. Dnes mnozí lidé volí prezidenta a další politiky podle billboardů, které mají v podstatě komiksovou formu, vyprávějí příběh pomocí obrazu a občas je tam i nějaký krátký text. Ve školách se soustředíme na kritické čtení, ale úplně opomíjíme, co s námi dělá vizuální sdělení, jak je silné a jak nás dokáže ovlivnit účinněji než slova. Proto je třeba rozvíjet i komiksovou gramotnost, která souvisí s dekódováním vizuálních sdělení a patří do gramotnosti informační.


Komiks je také skvělý ve chvíli, kdy chceme představit nějakou komplikovanou látku. Osciluje mezi filmem a literaturou, nevstupujeme v něm však do hlav postav jako v literatuře. Jestliže ale čtu o nějakém tématu, které je pro mě nepříjemné, těžké nebo složité, komiks mi umožní získat jistý emoční odstup. Když se podíváme na učebnice, zjistíme, že jediné, které soustavně využívají komiks, jsou ty jazykové. Komiks má přitom velké vzdělávací možnosti.


Rozvíjení čtenářské gramotnosti jistě nespočívá jen v prohlížení knih, že? Co dalšího můžeme dětem nabízet?


Psala jsem diplomovou práci na téma dětských časopisů, ale od té doby časopisy ze školního prostředí vymizely. Školy je nenakupují jako dříve, nepracují s nimi a méně je pořizují i rodiče. Běžně u trafiky slyším, jak dítěti dospělý vysvětluje, že mu časopis nekoupí, protože je drahý. Ale vy vnímáte, že dětský časopis je pro rodiče zbytný. Z otázek používaných v mezinárodních výzkumech čtenářské gramotnosti, ve kterých Česká republika dopadla při posledním zkoumání tristně, plyne, že dovednosti, kterými se čtenářská gramotnost testuje, se dají nacvičit čtením dětských časopisů. Časopisy nabízejí kratší, informační, ne nutně beletristické texty, se kterými se dále pracuje. Podněcují k uvažování v souvislostech, děti doplňují různé logické řady, přemýšlí o tom, co s čím souvisí, hledají rozdíly, luští přesmyčky. Dítě na stránkách časopisu nedělá rozdíly mezi textem beletristickým a populárně naučným, věnuje jim soustředěnou pozornost a důsledně plní úkoly. Když se orientujeme převážně na beletrii, nestačí to.


U jak starých, respektive malých dětí již musíme myslet na budoucí čtení?


Pokud je rodina čtenářská, nemá tahle otázka vlastně vůbec význam. Maminka si čte už ve chvíli, kdy dítě nosí pod srdcem, a miminko odmala tuto aktivitu vnímá. Ptala jsem se dětí na prvním stupni, jestli má smysl číst jejich mladším sourozencům. Prvňáci a druháci jsou schopni bez potíží zformulovat, proč je dobré číst už miminkům. Říkají, že to je legrace, že si to společně užijí, že to jejich sourozence baví a že je úplně jedno, když jejich malý bratříček či sestřička ještě pořádně ani neumí mluvit. Děti ze čtenářských rodin o tom mluvily jako o něčem úplně normálním, říkaly, že to je prima, když mohou svým mladším sourozencům něco přečíst.


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 nebo v online archivu.

Mgr. Marie Těthalová