Školní knihovna nesmí zůstat zapomenutým prostorem

Budeme si povídat o čtení a o knížkách. Co tyhle věci znamenají pro nás?

Jsem knihovnice a překladatelka a vy jste redaktorka a překladatelka. Pro nás obě je to v první řadě obživa. (usmívá se) I mnohá další povolání jsou spojená s knihou a dnes se ve společnosti bez psaného slova neobejdeme. A platí to už celá staletí. Všichni potřebujeme umět číst, občas nám přijde e-mail, jindy podepisujeme smlouvy, k tomu se to opravdu hodí. Čtení knih nás odmalička chystá na to, co budeme dělat celý život.

Já mám prostě knihy ráda, vždycky jsem ráda četla a chodila jsem do knihovny. Dříve platilo, že než člověku bylo 18 let, směl pouze do dětského oddělení. Už ve 14 jsem ale měla to dětské oddělení celé přečtené a osvícená paní knihovnice, která mě znala, mě pustila do dospělého oddělení. Jako by mi otevřeli brány ráje… I dnes najdeme děti, pro které je knihovna celý svět. Možná jsou introvertní, podobně jako jsem byla já, a potřebují klidné místo, kde se seznámí se spoustou věcí.

Jak malým dětem už můžeme představovat knížky?

Knížku můžete číst jakémukoli dítěti. Doporučuje se, aby rodiče zpívali už dítěti, které se ještě nenarodilo, takže nevím, proč by nebylo možné číst už dětem, které jsou zatím v děloze. Jde o to, aby dítě slyšelo váš hlas, aby se na vás napojilo. Nejde primárně o knihu jako takovou, ale o vztah. Je velmi důležité, aby vás dítě slyšelo, vnímalo – můžete tedy číst už malinkým kojencům.

Když se miminko narodí, je to takový balíček, který potřebuje jíst a spát a někdy brečí, ale znám rodinu, kde je od pěti měsíců součástí uspávacího rituálu také čtení. Dnes je té holčičce rok a půl a ví, že se vykoupe, dostane lahev mlíčka, kterou vypije, a pak si lehne a budou jí číst. A nečtou jí říkačky, ty slyší přes den, ale před spaním jí předčítají třeba Medvídka Pú. Čtou jí to, co je baví. A i když tomu nerozumí, velkou roli hraje hlas rodičů, který zní jinak, než když běžně mluvíte. Jediné, co k tomu potřebujete, je, že umíte číst a máte nějaké knihy.

Pro malinké děti jsou pak vhodné různé knížky do vany, haptické nebo kousací knížky, které se téměř nezničí. Trendem poslední doby jsou pak černobílá leporela, protože se vychází z poznatku, že miminko ještě nemá takovou schopnost akomodace.

Předčítat můžete i dětem, které už číst umějí, naopak se to doporučuje. Můžete se u toho časem s dítětem i střídat, což dobře funguje u těch dětí, které potřebují čtení procvičovat. Jeden třeba čte popisy, druhý dialogy, nebo každý jeden odstavec.

Je knížka „jen“ zdrojem zábavy, vyplněním volného času, nebo ji můžeme využít i nějak jinak? 

Kniha je pochopitelně určená ke čtení, ale můžeme ji číst různě. Malým dětem čteme jednu pohádku pořád dokola, kolikrát už nemůžeme, ale dítě opakování potřebuje, učí se tím spoustu věcí.

Dokonce si dítě pamatuje, když nějakou větu vynecháte, a donutí vás se vrátit.

Ano, to je peklo. (smějeme se obě)

Mnohdy vyberu z knížky kousek jako ochutnávku a pak vymýšlíme, co mohlo být předtím a co potom. Přemýšlíme o tom, o čem kniha bude vyprávět, zamýšlíme se nad tím, proč se nějaká postava chovala tak a tak, co ji k tomu vedlo. Můžeme si také jen prohlížet obrázky. I když v knize je text, nemusí být vždycky jen na čtení. Povídáme si o obálce a odhadujeme, co asi bude kniha vyprávět. A můžeme si také říci, že tuhle knihu dnes vůbec neotevřeme. (směje se) Kniha nemá být strašák se strašnými písmeny, jde více o vztah.

Taky můžeme knihy třídit, třeba vybrat ty, které pojednávají o jídle, rozdělit je podobně, jako to vídáme v knihkupectví, nebo podle barvy či velikosti, a také podle toho, co vyprávějí. Můžeme s dětmi udělat výstavu knih na jedno téma a pak připravit vernisáž. Mám také ráda knižní domino, kdy knihy opravdu slouží jako dominové kostky. Prohlédnete si obálky, jednu knihu dáte jako první dominovou kostku a pak hledáte takovou, která s ní má něco společného. Může to být barva, písmeno, obrázek, cokoli, co vymyslíte a obhájíte si. Je prima také s dětmi vymýšlet, jak jinak by se kniha mohla použít. Třeba jako pingpongová pálka nebo stan pro myšku… Ale to už pak musíte zahodit své stereotypy o knihách, nebrat je jako ikonické předměty. Děti by se zkrátka neměly bát na knihu sáhnout, vzít ji do ruky, jen tak ji prolistovat. To je první krok ke čtenářství.

Sama jsem jako malá napsala a namalovala knihu o kravičce, která přeskočila měsíc. Pak jsem jako dospělá zjistila, že tohle je asi oblíbené téma dětských knih. Ale to není podstatné. Co když si dítě chce jen tak pro sebe nakreslit a namalovat vlastní knihu? 

Je dobré, když si děti uvědomí, že ten, kdo napsal knihu, není nějaký nadčlověk, ale že to je prostě pán nebo paní, kterému se podařilo sednout si a začít psát text, který ho baví. Když jsem pracovala v Městské knihovně v Praze, jezdila jsem s malou pojízdnou knihovnou, které se začalo říkat Oskar. Vždycky jsme se snažili vymyslet na léto nějakou aktivitu, která by se dala provádět venku, u stolečků.

Děti si tam mohly mimo jiné vyrobit vlastní knihu. Vybraly si barevný papír na knižní obálku, listy, které vložily do té obálky, celé to procvakly děrovačkou a nakonec svázaly provázkem. Obálku si vyzdobily, napsaly tam své jméno a také to, jak se kniha bude jmenovat. Součástí toho, že si vyrobí knihu, pro ně bylo i to, že si ji rovnou napíšou. Vznikalo to „na koleně“ a děti to většinou ani hned na místě nedokončily, ale pocit, že si vytvořily vlastní knihu, byl pro ně skvělý.

Součástí většiny tříd mateřských škol je knihovnička. Jaké knihy byste tam ráda viděla? 

Tohle je věčné téma. Pokud ve škole nebo ve školce knihovnička je, jde někdy o zapomenutý prostor. V lepším případě tam jsou knihy, které nějaký rodič odložil, v horším jsou tam 20 let staré knihy, takže knihovnička je plná a všichni jsou spokojení. Důležité ale je, aby v prostoru, kde byste rádi, aby děti vzaly do ruky knihu, byly knihy atraktivní a ideálně i nové. Aby knihovnička lákala už tím, jak vypadá.

Zejména u nečtenářů je velmi důležité, aby knihy, které v knihovničce máme, byly vizuálně zajímavé. A i když z toho někdy dospělí bývají trochu nesví, měly by mít děti ke knihám přístup. Školka by se neměla bát, že jim děti knihy nějak poničí. Vím, že knihy jsou drahé, ale je to spotřební zboží stejně jako hračky, které ale dětem do ruky dáváme běžně. Děti se postupně naučí, jak mají s knihami zacházet, že by je neměly trhat a podobně.

PhDr. Hana Holubkovová se narodila v roce 1965. Působí jako lektorka, překladatelka a knihovnice. Má ráda knihy Bena Aaronovitche.