Úmorné věčné diskuse

Je čtvrt na osm a Janička má nejvyšší čas se obléknout a najíst, než s maminkou vyrazí do školky. Vzhůru už je aspoň čtvrt hodiny, sedí na posteli a nevrle zírá na nakupené oblečení. V oblékání nepokročila ještě ani k ponožkám, místo toho vede s maminkou debatu o tom, co si vezme (tedy spíš co si rozhodně nevezme) na sebe. Určitě to nebudou připravené kalhoty a to červené tričko, protože ona nemá ráda trička a chce baletní sukni. Nebo šaty. Maminka sice namítá, že venku je dnes zima a jdou se školkou na výlet, to ale Janičku nijak nevzrušuje. Ona má na vyjednávání času dost. A to se ještě s maminkou nedostaly k dalšímu oblíbenému bodu programu, ke snídani. Maminka nakonec rezignuje, Janička se navléká do punčocháčů a tylové sukně a začíná vyjednávat o tom, co bude ke snídani. Maminka tuší, že dnes jako obvykle do školky doběhnou mezi posledními. 

Možná to také znáte. Nekonečné diskuse s dítětem, které jako by nikdy nevědělo, kdy má přestat vyjednávat a raději rovnou poslechnout. Podle momentální situace můžeme na dítě hledět s hrdostí a pýchou („Ten se neztratí, ten si svůj názor obhájí.“) anebo s frustrací až beznadějí („Kdyby tak jednou prostě udělal, co se mu řekne, to by se nám žilo…“). Jsou děti, které jako by nikdy nebyly ochotné poslechnout nebo uznat názor dospělého, snad jako by byly programově v nekončící opozici.

Co vlastně chceme?

Děti to na nás zkouší. Mají to ostatně v popisu práce a bylo by divné, kdyby to nedělaly. Období vzdoru už od druhého roku, puberta… postupně budeme mít dost příležitostí zkřížit s dítětem meče. Když už u předškoláka narazíme na tvrdý a neustálý odpor proti tomu, co po něm chceme, je to nervy drásající záležitost. Rodičům a vychovatelům moc nepomáhá nepřehledná záplava rádců a knih o dobré výchově, které si často protiřečí, anebo alespoň vyžadují důkladné studium a přípravu na rodičovskou roli. Svádí to k tomu, vzít si od každého trochu, a logicky nakonec nemusí fungovat už vůbec nic.

O co nám jde?

Prvním krokem ke zlepšení situace je proto zamyslet se nad tím, jak vlastně chceme dítě vychovávat. Jak konkrétně jsme to zažili my jako děti. Co bylo dobré, a co bychom v žádném případě nechtěli předávat dál. Možná zjistíme, že to, co považujeme ve výchově za samozřejmé my, druhý rodič za samozřejmé vůbec nepovažuje. Nemusíme se shodnout na všem, ale nějakou základní společnou „linii“ nebo představu bychom mít měli. Tím předejdeme hlavnímu zdroji nejistoty při výchově a pro dítě omezíme pokušení nás jako rodiče nebo vychovatele tak trošku zmanipulovat pro své cíle.

O čem kdo rozhoduje?

Součástí našeho zamyšlení je i společná představa o tom, kdo a jak určuje pravidla pro různé situace. To, co zní tak samozřejmě, vůbec samozřejmé být nemusí. Jsou věci, o kterých je docela v pořádku s dítětem vyjednávat. Můžeme si udělat jasno v tom, že o tom, jestli se o víkendu pojede k babičce nebo někam jinam, rozhodují rodiče. Děti ale můžou mluvit do toho, jestli se u babičky vydáme na houby, anebo si stavět mlýnek na potok, případně v jakém pořadí. V některých rodinách panuje velká nejistota o tom, co kdo určuje, a hranice jsou nejasné a překročitelné.

Častou pastí, do které se chytáme jako rodiče nebo jako vychovatelé, je to, že vlastně úplně nevíme, o čem se domlouvat dá a co už jsme rozhodli předem. Děti na naši nejistotu samozřejmě okamžitě přijdou a začnou smlouvat. Když vím, o čem s dítětem klidně budu vyjednávat, je diskuze na místě. Dítě není robot, a pokud se má naučit postupně přejímat zodpovědnost za svoje rozhodnutí, musíme mu dát prostor. Navíc rozhodnutí, ke kterým jsme došli společně, a pravidla, kterým dítě rozumí a na kterých se v ideálním případě podílelo, mají větší váhu.