Pětileté dítě s cukrovkou

V současné době žije v České republice asi 800 000 diabetiků. Z tohoto celkového počtu tvoří 7 % diabetiků 1. typu, což je (na rozdíl od „většinového“ diabetu 2. typu) autoimunitní onemocnění, kde se uplatňují faktory genetické i faktory vnějšího prostředí. Znamená to, že vlastní imunitní systém omylem zničí beta buňky slinivky břišní, které produkují inzulin…


Jaké jsou zkušenosti mladých rodičů malého dítěte s touto zatím nevyléčitelnou chorobou? Před třemi lety byla diagnostikována tehdy pětiletému chlapci – předškoláčkovi, jehož rodiče byli ochotni se o svůj příběh podělit. 


„Na pětileté prohlídce v květnu nic nenasvědčovalo, že by měl být nějaký problém. Pak se ale na přelomu listopadu a prosince syn začal v noci pomočovat,“ začíná vyprávět jeho maminka. A pokračuje: „K těmto nehodám docházelo jenom v noci, nikdy během dne, třeba ve školce. Syn byl vždycky hubenější dítě, má k tomu genetické předpoklady, ale jedl dobře, dokonce teď měl zvýšenou chuť k jídlu. Konzultovali jsme situaci s dětskou lékařkou, byl nasazen brusinkový preparát a dohodli jsme se, že situaci budeme řešit po Vánocích s tím, že se do té doby možná problém sám upraví a odezní.


V druhé polovině prosince však věci dostaly rychlý spád. Syn během snad tří dnů vyhubl „na kost“ a vypadal velmi nezdravě, i když přetrvávala zvýšená chuť k jídlu. Najednou začal také mnohem víc pít a močit. Napadlo nás, zda se nemůže jednat o „dětskou cukrovku“, a okamžitě jsme navštívili dětskou lékařku se vzorkem ranní moči. Testovací proužek zaznamenal cukr. Paní doktorka nás sice chlácholila, že to ještě nemusí nic znamenat, ale hned vypsala žádanku na odběr krve a druhý den jsme si měli zavolat. Ráno ale volala sama, že syn má velice vysokou glykemii a je nutná hospitalizace.“


Diabetes 1. typu vyžaduje vždy inzulin


„Za tři hodiny od jejího telefonátu už jsme byli se synem v nemocnici. Vzpomínám si, že jsem si připadala, jako když sleduji nějaký film – vždyť jsem přišla do nemocnice s dítětem, kterému do té doby nic zásadního nebylo, a teď mi lékař sdělil, že je situace vážná, ale že dítě ‚zachrání‘“… vzpomíná maminka.


Rodiče byli ještě ujištěni, jaké je štěstí, že byl na začátku 20. století objeven inzulin, a pak už šlo vše jako na drátkách – chlapci byla napíchnuta kanyla, podána kapačka a druhý den dítě již nevypadalo tak žalostně jako pár hodin předtím… 


A maminka popisuje dále své pocity: „I když jsem stále ještě úplně ‚nevěřila‘, že syn má cukrovku skutečně napořád, měla jsem zároveň paradoxně dobrý pocit – že lékaři vědí, co mu je, a že je to řešitelné. Učila jsem se aplikovat inzulin pomocí injekčních stříkaček – musí to být, museli jsme zvládnout i tuto techniku. Jakmile jsme to po pár dnech dokázali, přišla na řadu inzulinová pera a aplikace s nimi je jednoduchá. Pak jsme se učili „normálně jíst“, což znamená u takto nemocného dítěte učit se vážit v podstatě všechno, co mu dáte na talíř, kuchyňskou váhu máte v ruce několikrát za den. Diabetický režim je v tomto případě tvrdý, výjimky neexistují, vše musí být přesně, v určitý čas a několikrát denně! Zprvu to působí šíleně – nedokázala jsem si představit ani běžný rodinný výlet, natož návštěvu restaurace někdy v budoucnu. Ale je to vše věc zvyku a disciplíny, po čase automaticky zvládnete vše, co se diabetu týká. 


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 nebo v online archivu.

PhDr. Helena Chvátalová