Nejlepší prevencí duševních poruch je stabilní, milující rodina

Říká to psycholožka Petra Štarková, se kterou jsem si povídala nejen o jejích knihách, ale také o duševním zdraví malých dětí.

Vydala jste několik knih, které dětem přibližují to, jak se chová náš mozek a co dokáže, a také svět dítěte s ADHD a s autismem. Co vás k jejich napsání vedlo?

Psaní bylo tak nějak součástí mého života už od střední školy, jen žánry postupně trochu měním. Po mé první knize pro děti, která byla „jen“ pohádkovým příběhem, se mi podařilo přivést k životu můj letitý sen – sepsat knížku o psychologii určenou dětem. To jsem si přála už dávno, námět na ni zrál zhruba deset let, jen jsem nevěděla, jak na to. Přece jen je to encyklopedie, a psát něco takového je náročnější než jen tvořit příběh. I když ten tam je taky. Ve chvíli, kdy jsem měla už velkou část knihy napsanou a tápala jsem, co dál, protože jsem tušila, že sama se ke zdárnému konci nedostanu, se do toho vložilo nakladatelství Portál a tvorba dál pokračovala poté, co jsem celou knížku prokonzultovala s redaktorkou, ujasnily jsme si přesněji koncepci, co přesně v knize bude a v jaké podobě. To hodně pomohlo. Pokud jde o obě knížky z ediční řady Má to háček (Lukáš a profesor Neptun a Můj brácha Tornádo), bylo to svým způsobem podobné – měla jsem v hlavě nějaká témata a obecnou představu, že jednou bych ráda psala o lidech s nejrůznějšími psychickými potížemi, a pak se ozvalo nakladatelství Pasparta, které připravovalo právě takovou edici, takže jsme se domluvili. Později přibyl Albatros.

Jste psycholožka. Vycházejí knihy z vaší praxe? Pracujete s dětmi, které mají podobné obtíže jako děti z vašich knih?

Samozřejmě. Jinak by to ani nešlo. Pracuji, kromě dospělých, kteří také nebývají vždy „standardní“, i se spoustou dětí a mnohé z nich mě inspirovaly. Není to nikdy tak, že podle chování a života jednoho dítěte bych napsala celou knížku nebo alespoň jednu postavu. Pro každý charakter, který se v mých knihách vyskytuje, mi je obvykle předlohou lidí nebo dětí hned několik a z nich se pak ta postava skládá. Je to tak proto, že v mých rukopisech je nejdříve vymyšlen příběh a potom teprve hledám inspiraci k jednotlivým postavám. Ty musí zapadnout do už načrtnutého příběhu, takže jsou vytvářeny tak trochu „na míru“.

Například píšu o chlapci s autismem. Od začátku je jasné, že půjde o lehkou formu PAS, s dobrými komunikačními schopnostmi, jinak by takto malý hrdina nemohl v knize příběh vyprávět vlastními slovy. Znám několik dětí, které tomuto profilu zhruba odpovídají, ale jedno z nich je dívka, druhé chlapec o několik let starší, další je odpovídajícího věku, ale nemá vědecké zájmy, které jsem v knize chtěla mít zejména proto, aby postava měla děti čím zaujmout, a tak dále. Takže výsledná postava – v tomto případě Lukáš – je nakonec citlivě vyvažovanou kombinací několika skutečných charakterů. A samozřejmě to, že se podobné děti často objevují v mé praxi, znamená, že mám možnost je podrobněji poznat a například zjistit, jak se dítě s těmi kterými obtížemi chová v konkrétní situaci nebo jak by řešilo konkrétní problém. Někdy i z práce s těmito dětmi zjistím něco, co jsem předtím nevěděla a co běžně netuší ani čtenáři, a potom se rozhodnu ten detail nebo styl chování k už vytvořenému hrdinovi připsat.

Na druhou stranu – ono taky nemusí být jednoduché být knižní postavou. Svoje by o tom mohly říct určitě zejména děti, o kterých píšou blogy, články nebo dokonce celé knihy jejich rodiče. Takové dítě se pak může stát i tak trochu celebritou: čtenáři – mezi nimi i například učitelé, rodiče spolužáků dítěte, sousedi a podobně – je v knize poznávají, poznávat je mohou i lidé na veřejnosti, sledují, jak se chová, jestli je opravdu stejné jako v knížce a co nového vyvede. Pokud je takové dítě například plaché, citlivé, má obtíže v komunikaci nebo nerado vyvolává pozornost okolí, mohou mu takové situace dost vadit.

Zastavme se nejprve u dětí s ADHD. Co je jejich největší obtíží?

To se jednoznačně říct asi nedá. Každé dítě je jiné – jedno trápí spíše hyperaktivita, druhé se častěji musí vyrovnat s následky svého impulzivního jednání, další je třeba častěji vyčerpané z napínání oslabené pozornosti.

Může s sebou ADHD nést i nějaké výhody, třeba že toho tyhle děti více stihnou?

Děti s ADHD skutečně někdy vynikají v rychlosti, přesnosti, nebo mají výjimečně dobrý postřeh. Není to však pravidlem, stejně jako většina autistů nejsou Rainmani. Obecně je ale velmi dobré a potřebné hledat zejména u dětí s nejrůznějšími diagnózami oblasti, ve kterých jsou dobré nebo dokonce vynikají. Jednak se těmto dětem funguje mnohem lépe, když zažívají úspěch, vědí, že jsou v něčem dobré, a pak také tyto dovednosti a znalosti mohou využít později pro svou profesní kariéru.


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 nebo v online archivu.

Mgr. Marie Těthalová