Když je stresu až moc

Je neděle odpoledne, ale Mirka už je nervózní a protivná na všechny kolem. Sice není žádný důvod, aby měla stísněnou náladu nebo se cítila nepříjemně, ale stejně se tak cítí. A tuší, proč vlastně. Zítra je totiž pondělí, a to je její nejméně oblíbený den. Aby bylo jasno, Mirka není žádná školačka z páté třídy, která se bojí do školy. Je to zralá žena ve skoro předdůchodovém věku, zkušená učitelka v mateřské škole s několika desetiletími praxe. Své povolání si zvolila dobrovolně a vykonávala ho ráda. Jenže se postupem času něco stalo, Mirka ani neví, co to vlastně bylo, a ona už do školky chodí s pocitem, že musí hlavně přežít. Cestou do práce jako by jí něco odsávalo veškerou energii. Vlastně ji to nebaví a děti jí lezou na nervy. Ten věčný hluk, ti rodiče, kterým se pořád něco nelíbí anebo si chtějí „jenom“ popovídat mezi dveřmi, pořád někdo něco chce… Řeší to tak, že dělá jen to, co nezbytně musí, a do ničeho dalšího se nehrne. Domů se vrací unavená a s pocitem, že žije v pasti, ze které není úniku. Kde se stala chyba?

Syndrom vyhoření je psychická porucha, která obvykle vznikne vinou trvalého stresu většinou na pracovišti, ale vyhořet můžete třeba i jako maminka na mateřské). Slovo „porucha“ samo o sobě zní hodně ošklivě, ale neznamená to, že se postižená kolegyně nějak „zbláznila“. Je to však těžký stav, který ničí nejen psychiku, ale i fyzické zdraví.

Plíživě a nenápadně

Na syndromu vyhoření je zrádné to, že vzniká plíživě, nenápadně, a i když je člověk schopný vyjmenovat jeho příznaky, často si jednotlivé fáze, kterými k němu dospěl, uvědomí až zpětně. Fází, kterými prochází, je několik a nejsou nijak nápadné. Vyhoření začíná dobrými úmysly, snahou být člověkem na svém místě. Jenže člověk, kterému hrozí, mívá pocit, že je nepostradatelný, že „bez něj by to prostě nešlo“. Jako by nepotřeboval odpočinek, nemusel mít volné víkendy, není problém zrušit dovolenou anebo zkrátit nemocenskou, je neúnavný. Nedrží si hranice, začne ukrajovat ze svého volného času, chodí domů s myšlenkami na práci a považuje za normální, když dělá pravidelně přes čas.

Jenže postupem času nadšení pomalu opadá, člověk je unavenější a unavenější. Objevuje se nespokojenost, pocit, že si vaší práce nikdo dost neváží. Práce přestává být zdrojem radosti, naopak se cítíte stále bezmocněji. Najednou se rozkřiknete na dítě v situaci, kdy by vás to dřív ani nenapadlo. Cítíte, jak blízko máte k výbuchu bezmocného ho vzteku. Jste podráždění. Máte cynické poznámky. Dochází vám schopnost empatie. Už nejste tak výkonní a pomalu regenerujete. A začne vás zlobit zdraví. Nakazíte se každou rýmou, která kolem vás projde. Hůř spíte a ráno jste jako převálcovaní. Můžete mít poruchy srdečního rytmu. Problémy s trávením, bolesti žaludku. Bolí vás záda a jste celí ztuhlí. Syndrom vyhoření není žádná módní legrace, je to něco, co vás může přivést k lékaři s vážnou depresí anebo fyzickými problémy, na které už nebude stačit ibalgin. V jednu chvíli se můžete přistihnout při myšlence, že už nechcete nikoho ani vidět: děti, rodiče, vlastní rodinu, kamarády… chcete být někde v tichu a klidu zalezlí a už nikdy nevylézt. A pak potkáte někoho „nového, mladého, který se nezakecá“, abych si dovolila parafrázovat Divadlo Járy Cimrmana, a v duchu si klepete na čelo nad tou mladickou naivitou.

Kde se stala změna?

Své o tom ví Vendula, která má s vyhořením vlastní zkušenost: „Že je něco v nepořádku, jsem si všimla ráno, když jsem šla do práce. V autobusu jsem potkala novou kolegyni, která je u nás jen pár týdnů. Rozzářeně mě pozdravila a hned začala vyprávět, jak celý víkend připravovala program na besídku. Chrlila nápady a očividně se těšila. A já jsem na ni chvilku koukala jako na bytost z jiné planety a někde hluboko v nitru mě posedl strašný vztek. Na ni, že je tak nadšená, až bych ji nejradši něčím praštila a vrátila ji na zem. A na sebe, že jsem tak podrážděná, utahaná a neschopná… Jako bych viděla sama sebe před pár lety. A pak jsem o tom začala přemýšlet, tedy až večer cestou z práce, tentokrát naštěstí bez kolegyně.

Už dlouho se mi moc nechtělo vstávat, ale komu by se chtělo, a navíc v zimě je ráno temno a nikomu se nechce ven. Ale posledních pár týdnů už jsem měla takový divný pocit kolem žaludku, když jsem pomyslela na další pracovní den. Byla jsem každou chvíli nastydlá, pořád jsem se cítila nemocná, jako bych se nemohla doopravdy uzdravit. Chyběla mi energie. Dřív bych klidně zůstala ve školce déle, když si někdo z rodičů nepřišel pro dítě včas, a ještě bych stihla udělat přípravu na další den. Teď mě to už jen štvalo. Bála jsem se, že si ostatní všimnou, jak mi jde všechno pomaleji než dřív, a přistihla jsem se, že jsem si přestala věřit.