Nadané dítě má stejné potřeby jako ostatní

Říká to psycholožka Šárka Portešová, která s nadanými dětmi pracuje řadu let. Vysvětluje, jak se nadání projevuje, na co bychom se při práci s takovým dítětem měli zaměřit, a upozorňuje na to, že i nadané dítě může mít poruchu učení nebo ADHD.


Měla byste na úvod příběh nadaného předškoláka?


Vybavuje se mi jeden chlapeček. Už jako malé miminko ho ze všech hraček nejvíc zajímaly knížky. V šesti měsících sám otáčel tvrdé stránky knížek (až z toho měl na palečku puchýř), uměl říct, které zvíře jak dělá. 


Mluvil v jednoduchých větách už v osmnácti měsících a od té doby se zdálo, že si ihned pamatuje každé slovo, které třeba byť jen zdálky zaslechl. Rozeznával a uměl pojmenovat základní barvy (červená, bílá, modrá, hnědá, žlutá) i některé méně časté (béžová), věděl přesně, kde je nahoře, dole, poznal i pravou a levou ruku a nohu. V té době se také začal velice intenzivně zajímat o písmenka a čísla. Během měsíce uměl pojmenovat všechna velká i malá tiskací písmena a čísla do deseti. 


Ve dvou letech dostal dětskou nástěnnou mapu světa, od které se nemohl odtrhnout. Uměl pojmenovat i ukázat všechny světadíly, některé státy a většinu zvířat. Ve třech letech začal psát tiskací písmena. Měsíc po čtvrtých narozeninách přečetl první slova, ve čtyřech a půl letech přečetl první pohádku. Od té doby si začal zjišťovat informace sám z knížek, z časopisů a z internetu, čímž se ještě více od ostatních dětí stejného věku odlišoval.


Měl různě dlouhá období – týden až několik měsíců –, kdy ho zaujalo určité téma, jemuž se intenzivně věnoval. Vždy to byly velmi intelektuální zájmy, ne zcela přiměřené jeho věku. Od doby, kdy začal mluvit, se téměř nezastavil a s velkým zájmem a nadšením doslova bombardoval rodiče nekonečnými a všetečnými otázkami, na které se někdy jen obtížně hledaly ty správné odpovědi: Budu to pořád já, až vyrostu? Co je to vzduch? Kam až sahá? Proč neodletí? 


Bavil se tím, že si pohrával se slovy, hledal v nich skryté významy a metafory. Nové vědomosti dokázal dále ihned použít ve zcela nových a často nečekaných souvislostech a samostatně je rozvíjet. Argumentoval vždy velmi logicky a trefně.


Do mateřské školy se těšil, hned na počátku však nastaly problémy. Nevyhovovalo mu dělat věci na povel a houfně. Většina her pro tříleté děti ho nezajímala, lépe vycházel se staršími dětmi. Rodiče byli učitelkami ve školce několikrát upozorněni, „že je moc vepředu“. Rodiče si uvědomovali, že je Martin v mnoha směrech ve vývoji dál než jeho vrstevníci, zároveň jim bylo jasné, že je to pořád dítě, které má řadu stejných či podobných potřeb jako jeho čtyřletí kamarádi.


U jak malých dětí se může poznat, že jsou nadané?


V útlém věku hovoříme spíše o nadprůměrném potenciálu, nikoli o mimořádném nadání. Testy, které můžeme k identifikaci použít, mají normy obvykle od 4,5–5 let. Mimořádně nadaných jsou 2–3 % populace.


Co vlastně nadprůměrné nadání je?


Existuje mnoho různých definic mimořádného nadání. Žádná všeobecně přijímaná odpověď však neexistuje. Nadání, inteligence a talent jsou totiž velmi proměnlivé koncepty, které mohou mít navíc v různých souvislostech a kulturách zcela odlišný význam. 


Mně osobně se nejvíc líbí definice odborné skupiny Columbus Group (1991), která vymezuje nadání následovně: Nadání je asynchronní vývoj, ve kterém se kombinují vyspělé poznávací schopnosti a zvýšená citlivost a utvářejí tak vnitřní prožitky a uvědomování si sebe sama kvalitativně odlišné od normy. Tato asynchronie se zvětšuje s rostoucí intelektovou kapacitou. Jedinečnost nadaných je zároveň činí mimořádně zranitelnými a vyžaduje ve výchově, výuce a poradenství úpravy, které jim umožní optimálně se vyvíjet.


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 nebo v online archivu.

Mgr. Marie Těthalová