Můj táta je kůň

Při počtu dětí, které zažily neshody, hádky či rozvod rodičů, kantor už snad ani nemůže přemýšlet o tom, nakolik mohly tyto události ovlivnit školní výkon a chování každého z žáků. Obvyklý pocit bezpečí dítěte navíc může rozkolísat také nemoc v rodině nebo narození sourozence. V nejzávažnějších případech mohou být změny v chování dítěte signálem zneužívání, zanedbávání anebo třeba školní šikany. 

Nejde o výtvarku

Jedním z nástrojů, který pomáhá odhalit tušený problém, je práce s kresbou. Základní metodika, směřující k odhalení případné emocionální traumatizace, je vhodná i pro pedagogy, vedoucí různých volnočasových aktivit, dětských oddílů nebo pro rodiče. 

Kresba rodiny, případně rodiny zakleté do zvířat, je vhodná u dětí předškolního a mladšího školního věku. Starší školáky už budeme k tomuto úkolu motivovat obtížně, zvlášť ty, které kreslení nebaví. 

Psycholog Tomáš Novák, který během své praxe analyzoval víc než tisícovku kreseb, ve své knize Dítě kreslí rodinu upozorňuje: „Učitele je ovšem nutné varovat před sklonem kresby klasifikovat co do kreslířských dovedností. O ty tu opravdu nejde. Navíc psychická tenze spojená s ne zcela vědomou výpovědí naznačenou v kresbě může potenciální kreslířskou dovednost blokovat. Rodiče a jiné blízké osoby autora kresby je potřeba varovat před zjednodušenými úsudky typu: nenakreslil mne do rodiny, nemá mne rád.“ A přidává i vlastní otcovskou zkušenost: při pohledu na obrázek své tehdy osmileté dcery, který ukazoval celou rodinu pracující na zahradě, znejistěl, když si všiml, že on sám tu chybí. „Ale jsi tady. Ty jsi v chalupě a píšeš na stroji,“ vysvětlila mu dcera a ukázala na slova „ťuk, ťuk, ťuk“, která se linula z otevřeného okna. 

Naše rodina

Základní instrukce tedy může znít: Nakreslete svoji rodinu. Kdo všechno do ní patří, nechme na autorovi. Téma lze formulovat i jako kreslení života rodiny. Poté můžeme dát žákům nový papír nebo otočit list a na druhou stranu je nechat nakreslit rodinu, kterou kouzelník začaroval do zvířat. Zvířata jasněji odhalí, jak koho dítě vnímá, i to, jak vnímá své postavení v rodině. 

Při pohledu na kresbu si v rámci hodnocení všímáme, kdo na obrázku je a kdo není. Význam má i umístění jednotlivých osob do centra, nebo na okraj. Sledujeme-li, v jakém pořadí dítě kreslí, může být podle psychologa Nováka postava namalovaná jako první tím, koho dítě vnímá jako nejdůležitějšího v kladném smyslu, může to však být i osoba, s níž se pojí nejvíce problémů. Roli hraje i velikost postav – menší může znamenat nejen mladší, ale i méně důležitý, opomíjený či podceňovaný, ale i podceňující sám sebe. Anebo se tak může projevit i vztah dítěte k dotyčné osobě v duchu „co je malé, to je milé“. Velká postava je známkou autority, sebevědomí, může to být velký ochránce, ale i ten, z koho jde strach. 

„Zobrazení obličeje zepředu bývá interpretováno jako vnímání extroverze, z boku jako ladění spíše introvertní. Zobrazení zezadu mnohdy nesvědčí o příliš dobrých vztazích,“ uvádí psycholog Tomáš Novák. 

Co se týče zvířat v zakleté rodině, typicky mužský princip symbolizuje pes, medvěd, lev či kůň, ženský pak kočka, včela nebo motýli. Trochu zbystřit je třeba, objeví-li se některý člen rodiny v podobě prasete. „Může být symbolem fyzické špíny, může symbolizovat mravní úpadek – setkal jsem se s tatínkem nakresleným jako prase v situaci, kdy dceru několik let zneužíval. Ale prase může být i báječný kamarád, dotyčný může legračně běhat nebo kvičet,“ dodává odborník. Důležité je při rozhovoru nad kresbou zjistit individuální vztah dítěte k danému zvířeti. 

Varovné signály

Peterson a Hardin, autoři příručky pro dětský screeningový dotazník k dětské kresbě, uvádějí téměř tři desítky indikátorů, kterých bychom si měli všímat. K těm nejzávažnějších podle nich patří způsob vyobrazení genitálií, které může svědčit o pohlavním zneužívání. Mladší děti s touto zkušeností kreslí genitálie nezvykle přímo a zřetelně, starší děti, mající tendenci zneužívání popírat či tajit, je malují zakryté, vynechávají je, případně chybí celá střední část postavy. Nebo postava končí v pase – jako by od pasu dolů už nebyla. 

Osoba nakreslená v jakémsi rámu či pouzdře se tímto způsobem chrání před světem – taková kresba prozrazuje strach. Pokud školák, který nemá poruchu vnímání ani motoriky, nakreslí postavu se špatně napojenými částmi těla nebo připomínající spíš nějakou obludu či příšeru, může to prozrazovat emocionální problémy nebo tělesné týrání. 

Důležité je rovněž vyobrazení končetin. Když postavě ruce chybějí, může to podle psychologa Nováka naznačovat pocit viny či problémy v kontaktu s lidmi. Velké ruce mohou odkazovat k agresivitě a špatnému zvládání impulzivních podnětů. Peterson a Hardin upozorňují, že oříznuté ruce symbolizují bezmoc, nemožnost ovlivnit okolní svět. Beznaděj a bezmoc naznačují i chybějící paže či nohy – jako by dotyčný nebyl schopen z určité situace uniknout nebo se dostat tam, kam by chtěl. Nohy těsně u sebe jako by říkaly, že se dotyčný není schopen hnout z místa. Příliš dlouhé ruce a nohy naznačují, že si chce dítě držet svět dál od těla – častěji je malují odtažité a podezíravé děti.

Problematické vztahy mohou signalizovat i oči namalované jen jako čárky, zatímco výrazné oči s vykreslenými panenkami a s řasami mohou vypovídat spíše o extravertní osobnosti, nebo dokonce o psychické labilitě. Kresba okaté postavy může ale znamenat jen to, že dítě napodobuje obrázky, které se mu líbily v knížce, třeba ilustrace Heleny Zmatlíkové. Špičaté a vyceněné zuby mluví o agresivitě, rivalitě, tělesném týrání. 

Tělo nakreslené jako průhledné může odkazovat na zmatek ve vztahu k vlastnímu tělu, k pocitu, vpádu do soukromí. „Začernění nebo vyšrafování postavy nebo její části naznačuje napětí, ať již ve vztahu k sobě, k danému orgánu, k symbolice s oním orgánem spojené,“ uvádí psycholog Novák. Celá začerněná postava může odkazovat ke vztahu jedince k rodině.  

Nakloněná postava svědčí o určité nerovnováze – čím větší náklon, tím větší nestabilita. Objevuje se v obrázcích dyslektiků. Někdy se může nakloněná postava vztahovat k blízkému člověku, který zemřel. 

Peterson a Hardin uvádějí, že ovocné stromy, spontánně dokreslené do obrázku, se vyskytují až čtyřikrát častěji u dětí, které byly pohlavně zneužity. Zatímco z černých mraků a deště detekujeme smutek či depresi, různá vznášející se srdíčka a poletující motýlci, kteří dokreslují atmosféru obrázku, vnímáme jako veselé. Může to ale znamenat i to, že se dítě jen snaží vypadat veselé a šťastné, ve skutečnosti však není. 

Uvedená symbolika se neobjevuje jen ve vztahu ke kresbě vlastní rodiny, leccos může napovědět i obrázek ze života školní třídy nebo dalšího prostředí, které dítě ovlivňuje a může být zdrojem jeho problémů.