Když má sourozenec handicap

Sourozenecký vztah je jeden z nejvýznamnějších vztahů v našem životě. Sourozenec je prvním vrstevníkem, se kterým si hrajeme, vytváříme přátelské koalice, soupeříme o pozornost rodičů a vzájemně se od sebe učíme.

„V dětství také netrávíme s žádnou jinou osobou tolik času jako se svým bratrem nebo sestrou. Celkově se také jedná o nejdelší vztah v našem životě – sourozenec nás na životní cestě provází od narození do smrti,“ říká psycholog David Havelka. „Při popisu významu sourozeneckého vztahu si také rád půjčuji citát profesora Pavla Říčana: ‚Pokud se sourozenecký vztah vydaří, jsou si sourozenci na cestě životem skoro stejně cennými souputníky jako manželé.‘“ dodává.

Psycholog Havelka se ve své práci věnuje i dětem, jejichž bratr nebo sestra má nějaký handicap. V čem je takové sourozenectví jiné? „Každý sourozenecký vztah má svá specifika, a má-li v něm jedno z dětí postižení, je o to speciálnější. Vztah mezi dítětem s postižením a jeho sourozencem může být oproti ostatním sourozeneckým vztahům výrazně odlišný. To je dáno charakteristickými rysy postižení, mezi které se může řadit nejen celá řada psychiatrických obtíží, ale také problémy v komunikaci a spolupráci, obtíže s přizpůsobováním, učením se novému, snížená samostatnost atd. To vše může znesnadňovat utvoření stejného typu vztahu, jaký může vzniknout mezi dvěma zdravě se vyvíjejícími sourozenci.“

Na postižení (ne)záleží

Který typ handicapu je v tomto smyslu nejsložitější? Proč tomu tak je? „Odpověď na tuto otázku není jednoduchá, každá porucha i onemocnění s sebou totiž nesou řadu obtíží. Onkologická onemocnění jsou zrádná svým náhlým nástupem, akutním ohrožením sourozencova života a nenadálou, výraznou změnou zaběhnutého řádu. U psychických poruch, jakými jsou například poruchy autistického spektra nebo mentální postižení, se potom zdravý sourozenec v rámci celého svého vývoje musí vyrovnávat se stejnými stresory jako jeho rodiče. Těmi může být agresivní chování, obtížná spolupráce, problémy v komunikaci, nepochopení ze strany okolí a celá řada dalších obtíží. Děti navíc často bojují s nedostatkem informací a onemocnění sourozence nerozumí,“ popisuje psycholog.

Jak se děti adaptují na skutečnost, že jejich sestra nebo bratr má určité postižení? S jakými reakcemi se můžeme setkat? „Studie ukazují, že většina sourozenců, okolo 70 %, se s problémy, které přináší postižení jejich sourozence, vyrovnává dobře a ze soužití se sourozencem mohou vytěžit celou řadu pozitiv do svého budoucího života. Přesto je výskyt psychických obtíží u této skupiny dětí 2–3× vyšší než u dětí, které mají pouze zdravé sourozence. Konkrétně se problémy mohou projevovat v oblasti emocionálního prožívání, jako náladovost, subdepresivní až depresivní prožívání, v oblasti sociální jako problémy v chování v rámci rodiny a vrstevnických vztahů, v oblasti problémového chování jako problémy se spánkem, regresivní projevy, agresivita, zhoršení školních výsledků, ale také podezřele vzorné chování. Úkolem nás dospělých je proto být k této problematice citliví a pomoci dětem vytěžit ze sourozeneckého vztahu to dobré, a naopak snažit se minimalizovat jeho negativní dopady.“

Rodič číslo 3?

Setkala jsem se s tím, že rodiče a někdy i lidé z okolí kladou na zdravého sourozence nepřiměřené nároky, tak nějak očekávají, že se postará, až oni tady nebudou. Je to v pořádku? „Zdraví sourozenci jsou přirozenou součástí rodiny, tudíž rodiče poměrně pochopitelně předpokládají, že budou součástí života sourozence s postižením i po jejich smrti. Někdy se ale stává, že tyto nároky přesáhnou přiměřenou mez a jakoby předurčují běh života zdravého dítěte. Do sourozeneckého vztahu tak vstupuje tlak, který jej může vážně narušit. Efektivnějším způsobem se zdá být, když rodiče o svých obavách se zdravými dětmi mluví, zapojují je do rozhodování, dávají jim najevo, že o své budoucnosti mohou rozhodovat samy atd. Řada sourozenců se poté spontánně rozhodne, že sourozenci budou na jeho další cestě životem oporou, ať už tak, že si ho k sobě vezmou, nebo tak, že jej navštěvují v zařízení, kde o něj pečují, či si ho berou na víkendy a svátky a jsou jeho opatrovníky.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 nebo v online archivu.

Mgr. Marie Těthalová