Vyhoření trápí i učitele mateřských škol

Vyhoření. Co si můžeme představit, co vyhoření obnáší?

Je to stav dlouhodobého velkého vyčerpání, které se promítá do fyzických pocitů, do toho, jak funguje naše mysl a jak fungují naše emoce. Má své dopady na to, jak se cítíme fyzicky i po emoční stránce, na naše vztahy s okolím i na to, jak prožíváme sami sebe, na naše sebepojetí a samozřejmě i na naši spokojenost v práci, na náš zájem, respektive nezájem o to, co děláme.

Syndrom vyhoření je stav, který rozpoznává Mezinárodní klasifikace nemocí, takže i když to není přímo medicínská kategorie, je to něco, s čím odborná lékařsko-psychologická komunita pracuje.

Měla byste nějaký příklad člověka, který ve své práci vyhořel?

V rámci výzkumu, který se týkal vyhoření pedagogů základních škol, jsme vedli rozhovory s lidmi, kteří byli vyhořelí nebo se o ně syndrom vyhoření „pokoušel“. Měla bych jeden typický příklad. Paní učitelka s velkým zájmem o práci s dětmi byla po vstupu do této profese velice nadšená, plná entuziazmu a iluzí, jak se jí posléze zdálo. Měla jasnou představu o tom, jak to bude perfektně fungovat. Její nadšení z práce se sešlo s tím, že neuměla úplně říkat „ne“, takže si na sebe nechala nakládat čím dál víc úkolů. A jak to tak bývá, když se někdo osvědčí, má práce víc než ostatní. Tím, že nedokázala říkat „ne“ a měla zároveň obavu, že by svou pozici mohla ztratit, kdyby řekla, že „teď už nemůže“, a požádala by o pomoc, stále to odkládala a neměla už dostatek zdrojů své vnitřní energie. Ve chvíli, kdy se jí k tomu přidaly problémy doma a ona musela vynaložit hodně sil i na domácí půdě, u ní naplno propukl syndrom vyhoření.

Jak se u ní vyhoření projevovalo?

Měla velké problémy se spánkem i zažívací obtíže, trápily ji neustálé bolesti zad, hlavy, prostě klasické psychosomatizování. Bylo pro ni velmi těžké zvládat situace, které dříve zvládala hravě, jako třeba nekázeň dětí nebo různé výjimečné situace, na které musíme ve výuce rychle zareagovat. Byla netrpělivá a strašně těžce vždy snášela konce víkendů a prázdnin. V neděli odpoledne jí vždy bylo do pláče z toho, že „už tam zase musí jít“. Vše se vyhrotilo tím, že měla pocit selhání, protože „ona vždycky byla ten tahoun“, ten, kdo do školy nosil nové impulzy. Měla pocit, že zklamává kolegyně i sebe samu, protože to bylo její vysněné povolání.

Byl to velmi smutný případ, kdy takováto kombinace životních postojů a okolností vedla k tomu, že jí bylo hodně špatně.

Zmínila jste psychosomatizování, u kterého bych se ráda zastavila. Někdy se tahle věc svým způsobem zlehčuje, bere se to tak, že „člověk do nemoci utíká“. Jde o něco vědomého, kdy by se člověk prostě rozhodl, že bude nemocný, nechal si napsat neschopenku a doma se díval na seriály?

Člověka netvoří jen tělesná schránka, ale i jeho psychika, tyhle dvě části našeho bytí jdou ruku v ruce. Zlehčování fyzických problémů, které mohou mít primární příčinu v našem stresu, není správné. Ve škole to může vyvolávat napětí. Lidé, kteří trpí syndromem vyhoření, mají skutečně zvýšenou nemocnost, což má ve škole lavinovitý efekt, protože když oni jsou nemocní, musí za ně práci odvést někdo jiný. Pokud jsou ve sboru jeden, dva vyhořelí pedagogové, může jich nakonec vyhořet mnohem více, protože se zkrátka vyčerpají, když musejí zastávat práci za někoho jiného.

Když posloucháme sebe sama, svoje pocity a svoje tělo, je to velmi dobrý lakmusový papírek. Můžeme přemýšlet o tom, že se s námi něco děje, a uvažovat také o tom, zda bychom mohli něco začít dělat jinak, aby se to nezhoršovalo. Tenhle typ přemýšlení může odstartovat třeba skutečnost, že nás několik týdnů po sobě bolí hlava, a místo toho, abychom si na to stále brali prášky a říkali si, že to je v pořádku, bychom mohli uvažovat o tom, co se to s námi děje a proč. Samozřejmě se může jednat „pouze“ o fyzickou příčinu, ale příčinou může být právě i stres.

Stojí za to být citlivější k tomu, jak jsme na tom po fyzické a psychické stránce, zejména pak v prvních fázích případného vyhoření, kdy je možné něco udělat pro to, abychom ve svých problémech nepostupovali hlouběji a hlouběji.

Kdo všechno může vyhořet? Jakých profesí se vyhoření může týkat?

Vyhoření se týká všech profesí, ale z výzkumů vidíme, že ohroženější jsou takzvané pomáhající profese, jejichž podstatou je neustálý kontakt s druhými lidmi, nebo povolání, která s sebou nesou velkou zodpovědnost. V případě učitelství se tyto dvě věci spojují. Neustále jsme v kontaktu s druhými a za děti máme stálou zodpovědnost. U učitelů je opakovaně výzkumy z mnoha částí světa prokazováno zvýšené riziko syndromu vyhoření.

Jak často se vyhoření objevuje u pedagogů mateřských škol?

Výzkum, který jsme provedli se společností Edulab a kterého se zúčastnilo zhruba 850 učitelek a učitelů mateřských škol, prostřednictvím standardizovaného dotazníku vyhoření ukázal, že 18 % z nich mělo projevy vyhoření. U nich už můžeme mluvit o tom, že trpí rozvinutým či rozvíjejícím se syndromem vyhoření. Ale v případě dalších 61 % pedagogů se ukázalo, že zažívají stres do té míry, že se u nich projevují první příznaky změn, které v nás stres může vyvolávat. Tyto pedagogy označujeme jako ohrožené. Nejsou vyhořelí, ale pokud by jejich nepříznivá situace pokračovala, mohlo by se u nich vyhoření rozvinout.