Do dálky svítí pochodně…

Bývá to velká sláva. Mám na mysli svatbu nebo slavnost, kterou začíná společné soužití. Velké sliby, velké naděje, na které do dálky svítí pochodně… Jaká ale bude společná cesta? A kdy vlastně začala? I o tom jsem si povídala v rozhovoru s párovým terapeutem Pavlem Ratajem. Nepřekvapí, že se podle něj máme o vztah starat jako o zahradu a nedivit se, že když jsme na ni pět let nevzpomněli, bude zarostlá plevelem. Zmiňuje se i o tom, jak do života páru zasáhnou děti, a překvapí tím, že by se z nich neměl stát jediný smysl celého vztahu. Jistě že je milujeme a staráme se o ně, podle Pavla Rataje ale nesmíme zapomínat ani sami na sebe, na to, co nás dalo dohromady a o co stále stojíme.

Milé čtenářky a milí čtenáři Informatoria 3-8, přeji vám, abyste pro velký cíl nezapomínali na samotnou cestu. A tím cílem nemusejí být „jen“ spokojené děti, často se cílem stává práce, společenská angažovanost, koníček… Může se pak snadno stát, že z toho, co jsme chtěli, bude za čas další povinnost, a že nebudeme mít prostor pro to, co je v našem životě důležité. A platí to i pro ty, kdo momentálně v žádném vztahu nežijí. Neměli bychom ztrácet kontakt sami se sebou. I když leccos musíme, třeba ráno vstát a jít do práce, neměly by musy a bychy v našem životě převažovat.

Mgr. Marie Těthalová