Léčivá síla hudby u dětí

Hudba nás obklopuje každý den. Posloucháme ji na cestách, v práci, v obchodním centru, v televizních reklamách… To jsou místa, kde se hudbě většinou nevyhneme a kde na nás má zapůsobit.

Má nás přimět k delšímu nákupu, uklidnit nebo zkrátit dlouhou chvíli. Hudba má ale mnohem větší moc. Může nejen zlepšit náladu, ale dokáže i léčit, pomáhat od bolesti nebo nás naučit lépe vycházet s druhými lidmi. Jakou ještě má hudba moc a lze ji využít i u malých dětí?

Vliv hudby na člověka 

Léčba hudbou neboli muzikoterapie může být nápomocná při mnoha potížích – od migrén, depresí až po poruchy učení či autismus. Poslech (vhodné) hudby působí na naše tělo uklidňujícím způsobem, snižuje hladinu stresových hormonů (čímž může posilovat imunitu), uvolňuje napětí, pomáhá překonat strach či úzkost a také působí na pocity sounáležitosti. To vše je možné využít i v kolektivu malých dětí, obzvlášť v případě, že je potřeba stmelit skupinu, pomoct dětem překonat úzkost z odloučení od rodičů či uklidnit některé divočejší dětské dušičky.

Emoce je třeba odžít

Hudba také úzce souvisí s prožíváním emocí. Cítíme-li smutek, rádi posloucháme smutné písničky, které nás v něm podpoří. Někdo může říct, že je to dobrovolné utápění ve smutku, jenže ten je někdy potřeba prostě odžít, aby zmizel. A v tom může být hudba velmi nápomocná. Stejně tak nás může hudba nabudit k akci či (jak dokázali v jednom psychologickém experimentu) je možné vyvolat pozitivní emoce, které zvýší naši ochotu pomoct druhým lidem. Na druhou stranu agresivní hudba může (obzvlášť u dětí) způsobit menší soustředěnost a snížit prosociální chování.

Odkdy děti vnímají zvuky

Podle psychologů Langmeiera a Krejčířové jsou děti ve 35. týdnu těhotenství schopny rozpoznat od sebe jednoduché slabiky, například „bibi“ a „baba“. Okolo 6. měsíce je dítě schopno rozeznat hlasy lidí od jiných zvuků a ke konci těhotenství zřejmě rozpozná i hlas matky s jeho emocionálními rozdíly od ostatních hlasů. I proto by měly maminky svým dětem už od narození zpívat a nenechat se zastoupit nahranou hudbou, protože dítě hlas matky pozná a je tudíž klidnější. Navíc se uklidní i maminka, díky pravidelnému dýchání během zpěvu. Okamžikem radosti pak je, když dítě samo začne tvořit hudbu, ať už hlasem, dupáním, tleskáním či bušením do předmětů.

Muzikoterapie a hudební pedagogika

Tyto dvě disciplíny se v mnohém prolínají. Nejzásadnější rozdíl je zřejmě v cíli daného oboru. Hudební pedagogika se snaží v dětech rozvíjet hudební vlohy, na rozdíl od muzikoterapie, kde hudební vlohy v podstatě nehrají žádnou roli, protože do muzikoterapie se může zapojit každý, kdo jen trochu chce. A když děti mohou dělat rámus, tak většinou opravdu chtějí. Cílem muzikoterapie je pomáhat hudbou zvýšit pocit sebehodnoty, podnítit ke komunikaci, pomoct se sebevyjádřením atd. Dalším rozdílem je osoba pedagoga/terapeuta. Ale i tyto rozdíly se často stírají díky možnosti doplňovat vzdělání takřka celoživotně.

Aktivní vs. receptivní

Jedno z možných rozdělení muzikoterapie je na receptivní a aktivní. Receptivní muzikoterapie je pasivní forma, kdy děti pouze naslouchají, vnímají hudbu celým tělem, nechávají ji působit, popřípadě mohou zavřít oči a nechat pracovat fantazii. Učíme tím děti naslouchat hudbě, jen pro ten zážitek, a zároveň se soustředit na pocity, které v nás hudba vyvolává. Předškolním dětem je vhodné vybírat hudbu s výrazným rytmem či opakujícím se motivem, který si dokážou zapamatovat a daná skladba je tak pro ně zajímavější.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 nebo v online archivu.

-red-