Ženy, které milují příliš

To není tak docela přesné. Neplatí totiž, že člověk, kterého jsme si vybrali, je stejný jako maminka nebo tatínek, ale že s tímto partnerem prožíváme stejné pocity a čelíme stejným výzvám jako v dospívání; jsme schopní znovu si vyvolat atmosféru dětství, kterou tak dobře známe, a používat stejné postupy a triky, které jsme si už natrénovali. Právě to pro mnohé z nás znamená lásku. S člověkem, s nímž můžeme provádět všechny ty důvěrně známé pohyby a prožívat všechny důvěrně známé pocity, se cítíme jako doma: totiž pohodlně a dokonale „správně“. I když ty pohyby nikdy nefungují a pocity jsou nepříjemné, jde o věci, které známe ze všeho nejlépe. Cítíme zvláštní souznění s člověkem, který nám v pozici partnera umožní tančit už známé kroky. Dojdeme k závěru, že se právě s ním pokusíme vybudovat vzájemný vztah.

Když se muž a žena dají dohromady, není nad působivější chemii, než je právě tento pocit záhadné důvěrnosti. Jejich vzorce chování do sebe zapadnou jako dílky skládačky. A pokud muž ještě navíc nabízí ženě možnost poprat se s pocity z dětství (bolest a bezmoc nemilovaného a nechtěného dítěte) a zvítězit nad nimi, pak ji bude neodolatelně přitahovat. Skutečně platí, že čím bolestnější dětství má žena za sebou, tím silněji ji to v dospělosti pudí znovu tyto bolesti z dětství přehrávat a ovládat.

Ovládnout minulost

Podívejme se na důvody takového jednání. Když malé dítě prožije nějaké trauma, bude se pak toto trauma objevovat stále znovu jako námět jeho her, dokud nakonec dítě v jistém smyslu nad prožitkem nezvítězí, dokud jej neovládne. Například dítě, které prodělalo operaci, si může přehrávat cestu do nemocnice s panenkami nebo jinými předměty, hraje doktora v jedné hře a pacienta v další, dokud strach spojený s touto událostí dostatečně nezeslábne. Ženy, které milují příliš, dělají totéž: znovu si přehrávají a znovu prožívají nešťastné vztahy ve snaze je zvládnout a ovládnout.

Z toho vyplývá, že vztahy nevznikají shodou okolností a že manželství není náhoda. Pokud žena například věří, že si určitého muže „prostě musela vzít“ a že je to muž, kterého by si nikdy dobrovolně za manžela nevybrala, bude nezbytně nutné zkoumat, proč si vybrala, že vstoupí do intimního vztahu právě s tímto konkrétním mužem, a proč vůbec riskovala, že s ním může otěhotnět. Podobně pokud žena prohlašuje, že se vdala jen z chvilkového rozmaru nebo že byla příliš mladá na to, aby věděla, co dělá, nebo že nebyla tak docela při smyslech a nebyla schopná se odpovědně rozhodnout, vyžaduje to také hlubší zkoumání.

Ve skutečnosti si žena už vybrala, i když podvědomě, a často toho o svém budoucím partnerovi věděla opravdu dost dokonce už zpočátku. Pokud to my ženy, které milujeme příliš, popíráme, popíráme zároveň vlastní zodpovědnost za to, co a jak si vybíráme, i zodpovědnost za vlastní život. Takové popření brání uzdravení.

Jaké signály se odrazí mezi ženou, která potřebuje o někoho pečovat, a mužem, který hledá někoho, kdo by za něho převzal zodpovědnost? Nebo mezi ženou, která se extrémně obětuje, a mužem, který je extrémně sobecký? Nebo ženou, která vidí sama sebe jako oběť, a mužem, jehož identita je založena na moci a agresi? Nebo mezi ženou, která potřebuje ovládat a řídit, a neschopným mužem? S konkrétními příklady tento proces ztrácí na záhadnosti. Můžeme vysledovat jasné signály a jednoznačné impulzy, které vysílají a registrují muž a žena na „tanečním parketu“.

Připomeňme si, že na každou ženu, která miluje příliš, působí dva faktory: 1) vzorce chování, které přesně zapadnou do jejích důvěrně známých vzorců, a 2) motivace znovu vytvářet a překonávat bolestné vzorce z dětství.

Chloe: 23 let, univerzitní studentka, dcera násilnického otce

Vyrůstala jsem v opravdu šílené rodině. Teď to vím, ale když jsem byla malá, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Jen jsem doufala, že se nikdo nikdy nedozví, jak otec mou matku mlátí. Bil nás všechny a myslím, že se mu podařilo přesvědčit nás děti, že si bití zasloužíme. Ale já věděla, že maminka si ho nezaslouží. Vždycky jsem se snažila, aby uhodil místo maminky mě. Věděla jsem, že já to snesu, ale nebyla jsem si jistá, že by to zvládla máma. Všichni jsme po ní chtěli, aby od něho odešla, ale neudělala to. Dostávala tak málo lásky. Vždycky jsem jí chtěla dát co nejvíc lásky, aby byla silná a mohla otce opustit, ale stejně nikdy neodešla. Umřela před pěti lety na rakovinu. Od pohřbu jsem nebyla doma a nemluvila s tátou. Jsem přesvědčená, že ji zabil on, a ne rakovina. Babička z otcovy strany každému z nás dětí odkázala peníze do svěřeneckého fondu, a tak jsem mohla jít studovat na vysokou školu. Tam jsem potkala Roye.