Ženy, který milují příliš

V terapii už je to staré klišé, že lidé si často berou za manžela někoho, kdo je přesnou kopií otce či matky, se kterými válčili během dospívání.

To není tak docela přesné. Neplatí totiž, že člověk, kterého jsme si vybrali, je stejný jako maminka nebo tatínek, ale že s tímto partnerem prožíváme stejné pocity a čelíme stejným výzvám jako v dospívání; jsme schopní znovu si vyvolat atmosféru dětství, kterou tak dobře známe, a používat stejné postupy a triky, které jsme si už natrénovali. Právě to pro mnohé z nás znamená lásku. S člověkem, s nímž můžeme provádět všechny ty důvěrně známé pohyby a prožívat všechny důvěrně známé pocity, se cítíme jako doma: totiž pohodlně a dokonale „správně“. I když ty pohyby nikdy nefungují a pocity jsou nepříjemné, jde o věci, které známe ze všeho nejlépe. Cítíme zvláštní souznění s člověkem, který nám v pozici partnera umožní tančit už známé kroky. Dojdeme k závěru, že se právě s ním pokusíme vybudovat vzájemný vztah.

Když se muž a žena dají dohromady, není nad působivější chemii, než je právě tento pocit záhadné důvěrnosti. Jejich vzorce chování do sebe zapadnou jako dílky skládačky. A pokud muž ještě navíc nabízí ženě možnost poprat se s pocity z dětství (bolest a bezmoc nemilovaného a nechtěného dítěte) a zvítězit nad nimi, pak ji bude neodolatelně přitahovat. Skutečně platí, že čím bolestnější dětství má žena za sebou, tím silněji ji to v dospělosti pudí znovu tyto bolesti z dětství přehrávat a ovládat.

Ovládnout minulost

Podívejme se na důvody takového jednání. Když malé dítě prožije nějaké trauma, bude se pak toto trauma objevovat stále znovu jako námět jeho her, dokud nakonec dítě v jistém smyslu nad prožitkem nezvítězí, dokud jej neovládne. Například dítě, které prodělalo operaci, si může přehrávat cestu do nemocnice s panenkami nebo jinými předměty, hraje doktora v jedné hře a pacienta v další, dokud strach spojený s touto událostí dostatečně nezeslábne. Ženy, které milují příliš, dělají totéž: znovu si přehrávají a znovu prožívají nešťastné vztahy ve snaze je zvládnout a ovládnout.

Z toho vyplývá, že vztahy nevznikají shodou okolností a že manželství není náhoda. Pokud žena například věří, že si určitého muže „prostě musela vzít“ a že je to muž, kterého by si nikdy dobrovolně za manžela nevybrala, bude nezbytně nutné zkoumat, proč si vybrala, že vstoupí do intimního vztahu právě s tímto konkrétním mužem, a proč vůbec riskovala, že s ním může otěhotnět. Podobně pokud žena prohlašuje, že se vdala jen z chvilkového rozmaru nebo že byla příliš mladá na to, aby věděla, co dělá, nebo že nebyla tak docela při smyslech a nebyla schopná se odpovědně rozhodnout, vyžaduje to také hlubší zkoumání.

Ve skutečnosti si žena už vybrala, i když podvědomě, a často toho o svém budoucím partnerovi věděla opravdu dost dokonce už zpočátku. Pokud to my ženy, které milujeme příliš, popíráme, popíráme zároveň vlastní zodpovědnost za to, co a jak si vybíráme, i zodpovědnost za vlastní život. Takové popření brání uzdravení.

Jaké signály se odrazí mezi ženou, která potřebuje o někoho pečovat, a mužem, který hledá někoho, kdo by za něho převzal zodpovědnost? Nebo mezi ženou, která se extrémně obětuje, a mužem, který je extrémně sobecký? Nebo ženou, která vidí sama sebe jako oběť, a mužem, jehož identita je založena na moci a agresi? Nebo mezi ženou, která potřebuje ovládat a řídit, a neschopným mužem? S konkrétními příklady tento proces ztrácí na záhadnosti. Můžeme vysledovat jasné signály a jednoznačné impulzy, které vysílají a registrují muž a žena na „tanečním parketu“.

Připomeňme si, že na každou ženu, která miluje příliš, působí dva faktory: 1) vzorce chování, které přesně zapadnou do jejích důvěrně známých vzorců, a 2) motivace znovu vytvářet a překonávat bolestné vzorce z dětství.


Chloe: 23 let, univerzitní studentka, dcera násilnického otce

Vyrůstala jsem v opravdu šílené rodině. Teď to vím, ale když jsem byla malá, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Jen jsem doufala, že se nikdo nikdy nedozví, jak otec mou matku mlátí. Bil nás všechny a myslím, že se mu podařilo přesvědčit nás děti, že si bití zasloužíme. Ale já věděla, že maminka si ho nezaslouží. Vždycky jsem se snažila, aby uhodil místo maminky mě. Věděla jsem, že já to snesu, ale nebyla jsem si jistá, že by to zvládla máma. Všichni jsme po ní chtěli, aby od něho odešla, ale neudělala to. Dostávala tak málo lásky. Vždycky jsem jí chtěla dát co nejvíc lásky, aby byla silná a mohla otce opustit, ale stejně nikdy neodešla. Umřela před pěti lety na rakovinu. Od pohřbu jsem nebyla doma a nemluvila s tátou. Jsem přesvědčená, že ji zabil on, a ne rakovina. Babička z otcovy strany každému z nás dětí odkázala peníze do svěřeneckého fondu, a tak jsem mohla jít studovat na vysokou školu. Tam jsem potkala Roye.

Celý semestr jsme spolu chodili do výtvarné třídy a vůbec jsme spolu nepromluvili. Když začal druhý semestr, setkalo se několik z nás v jiné třídě, a hned první den jsme se dostali do prudké diskuse na téma vztahů mezi muži a ženami. A tenhle kluk začal vykládat, že americké ženy jsou totálně rozmazlené, že chtějí, aby všechno bylo po jejich, a jak využívají muže. Šířil kolem sebe tolik jedu, když to říkal, a já si pomyslela: „Tomu někdo vážně hodně ublížil. Chudáček.“ Zeptala jsem se ho: „Vážně si myslíš, že je to pravda?“ a snažila se mu dokázat, že všechny ženy takové nejsou – tedy že taková nejsem. Vidíte, jak jsem si pěkně naběhla! Později jsem v našem vztahu nemohla o nic požádat ani pečovat o sebe, jinak by to dokazovalo jeho misogynství. A moje obavy o něho tenkrát ve třídě zabraly. I jeho to zaujalo. Řekl mi: „Ještě se uvidíme. V téhle třídě nehodlám zůstat, ale chci si s tebou ještě promluvit!“ Vzpomínám si, jak mě polilo horko, protože už tehdy jsem cítila, že pro něj něco znamenám.

A do dvou měsíců jsme spolu bydleli. Během čtyř měsíců jsem sama platila nájem a skoro všechny další účty a k tomu jsem kupovala jídlo. A ještě další dva roky jsem se mu snažila dokázat, jak jsem hodná a že mu neublížím tak, jak mu ublížil někdo přede mnou. Zato on mi ubližoval docela dost, nejdřív emočně a potom i fyzicky. Každý člověk, který se zlobí na ženy tak, jako to měl on, prostě musí jednu z nich sekýrovat a týrat. Jen zázrakem jsem z toho unikla. Potkala jsem jeho bývalou přítelkyni a ta se mě zeptala na rovinu: „Už tě někdy uhodil?“ A já řekla: „Ne, ne tak docela.“ Chránila jsem ho, to je pochopitelné, a také jsem nechtěla vypadat jako úplná hlupačka. Ale věděla jsem, že ona ví, protože to měly stejně jako já. Nejdřív jsem zpanikařila. Byl to úplně stejný pocit, jako když jsem byla dítě – nechtěla jsem, aby někdo věděl, co se skrývá za oponou. Všechno ve mně jí chtělo zalhat, tvářit se, jak jen proboha může mít tu drzost a ptát se zrovna na tohle. Ale dívala se na mě s takovým porozuměním, že nemělo smysl se dál přetvařovat.

Dlouho jsme si povídaly. Vyprávěla mi o terapeutické skupině, kam docházela a kde byly jen ženy, které se podobně jako ona nechaly vtáhnout do nezdravých vztahů a nyní pracovaly na tom, aby se naučily si už tohle nedělat. Dala mi svoje telefonní číslo a já jí po dalších dvou měsících v pekle zavolala. Nabídla mi, abych s ní šla na sezení terapeutické skupiny, a myslím, že mi asi zachránila život. Ty ženy byly úplně stejné jako já. Naučily se snášet neuvěřitelné utrpení a většinou to začalo už v dětství.

Trvalo mi sice pár dalších měsíců, než jsem se s ním rozešla, a i přes podporu skupiny to pro mě bylo pořád hodně těžké. Měla jsem neuvěřitelnou potřebu mu dokázat, že je hoden lásky. Myslela jsem si, že když ho prostě budu dost milovat, změní se. Díkybohu jsem se z toho už dostala, jinak bych do toho spadla znovu.


Čím Roy přitahoval Chloe?

Když se Chloe, studentka výtvarného oboru, seznámila s misogynem Royem, byl pro ni syntézou matky a otce. Roy byl zlostný a nenáviděl ženy. Kdyby získala jeho lásku, získala by i lásku svého otce, který byl zlostný a destruktivní. Kdyby Roye svou láskou změnila, změnila by vlastní matku a zachránila ji. Chloe vnímala Roye jako oběť jeho vlastních pomýlených pocitů a chtěla ho milovat, až by se její láskou uzdravil. Chtěla takto stejně jako každá žena, která miluje příliš, vyhrát souboj s ním a s dvěma důležitými lidmi, které pro ni Roy symbolizoval – s matkou a otcem. Právě proto pro ni bylo těžké ukončit tento destruktivní vztah.

Ukázka z knihy Robin Norwood „Ženy, které milují příliš. Těm, které věří a doufají, že se jejich partner změní. Portál 2019. Přeložila Hana Holubkovová.


Co s tím?

Když se pozorně zadíváme na způsob, jak fungují takové vztahy, jasně vidíme paralely mezi závislostí na drogách a na vztahu. Žena se potřebuje vyhnout vlastním pocitům, a tak si doslova „šlehne“ dalšího muže, kterého použije jako únikovou drogu. Nepřeháníme, pokud tento proces přirovnáme k abstinenčním příznakům. Strach, bolest a nepříjemné stavy jsou s tím zcela srovnatelné a pokušení připoutat se k dalšímu muži, tedy k další dávce, je zde velmi vysoké.

Žena, která užívá vztah jako drogu, bude popírat fakta úplně stejně jako člověk s chemickou závislostí. Bude odolávat všem snahám okolí, aby své chování změnila. Prvním krokem při léčbě proto bude pomoci jí si uvědomit, že podobně jako každý člověk se závislostí i ona trpí chorobným, procesem, který lze pojmenovat a který se bude bez léčby dál zhoršovat. Čekat na to, že sama přijde na to, že je „ženou, která miluje příliš“, je nesmysl. Léčení vyžaduje skoncovat se vším, co přináší úlevu, a k tomu je podobně jako u alkoholika nebo narkomana zapotřebí velká podpora.

Kudy vede cesta?

  1. Vyhledejte pomoc.
  2. Vyléčení se pro vás musí stát životní prioritou.
  3. Najděte si podpůrnou skupinu žen, které vám budou rozumět.
  4. Každodenním cvičením rozvíjejte svou duchovní stránku.
  5. Přestaňte řídit a kontrolovat ostatní.
  6. Naučte se nenechat se „zatáhnout“ do vztahových her.
  7. Nebojte se postavit čelem k vlastním problémům a chybám.
  8. Pěstujte to, co v sobě potřebujete rozvinout.
  9. Začněte být „sobecká“.
  10. Sdílejte s ostatními, co jste zažila a co jste se naučila.
Kateřina Rodná

Mgr. Kateřina Rodná (1974) je psycholožka a psychoterapeutka, věnuje se individuální a rodinné terapii a poradenství. www.dobryzivot.com