Online archiv

Po zimních prázdninách jsme se vrátili do školky plni dojmů, ale někteří z nás také o několik namlsaných kilogramů těžší. A to jsme nemohli nechat jen tak.

Magdalenu Dobromilu Rettigovou většina z nás považuje za pouhou kuchařku. Byla však i nadějnou spisovatelkou a také první českou feministkou - bojovnicí za respekt a úctu k ženám.

Psychomotorika vyjadřuje úzké propojení mezi psychikou a motorikou. Pokud zapojíme poznatky psychomotoriky, možná dosáhneme i toho, že se duše a tělo přestanou hádat.

Na děti, jejich chování, povahu či temperament má vliv řada faktorů, o kterých jsme slyšeli v anatomii, fyziologii, sociologii, psychologii, pedagogice a v mnoha dalších odborných vědách.

Není to dlouho, co přestal být ve školství tabuizován problém šikany. Odborníci dnes otevřeně přiznávají, že existuje prakticky v každé základní škole. Ale že by se objevovala už ve školce? To snad ne!

Výuka jazyků v mateřské škole a nižších třídách školy základní by měla být založena na konverzaci. Děti by se neměly v žádném případě učit bifl ováním oddělených slovíček.

S výukou anglického jazyka jsme v naší mateřské škole začali ve školním roce 2005/2006. Přijali jsme lektorku, kterou jsem osobně znala a o níž jsem věděla, že anglický jazyk velmi dobře ovládá.

říká František Koukolík, s nímž jsme mluvili o příčinách zla v lidech.

Březen-duben 2007

Chtěla bych se podělit o své zkušenosti se „čtyřhodinovými“ dětmi a vysokým počtem dětí ve třídě vůbec. Pracuji na jednotřídní mateřské škole s počtem 28 zapsaných dětí ve věku od 2,5 do 6 let, z toho 3 jsou pětidenní, 7 čtyřhodinových, 8 předškoláků, ostatní čtyř až pětileté. Pro ilustraci uvedu, jak vypadalo naše jedno zářijové ráno: Sedím na koberci tak, abych viděla na dveře, na každém koleni jednoho plačícího tříleťáčka, a utěšuji je, jak nejlépe umím. Najednou slyším pláč z umývárny, kde další maličký neví, jak stáhnout kalhotky bez maminčiny pomoci. Běžím tam, cestou zakopnu o tři sesypané stavebnice na hromadě. U nich sedí další mrňousek a neví si s nimi rady. Není nikdo, kdo by mu poradil. A již zvoní zvonek u dveří a já vítám holčičku, která potřebuje pochovat, neboť právě dnes se jí chtělo zůstat u maminky. A tak chovám a nevím, koho z nováčků utěšit dřív, utírám slzičky a nosy a předškoláci na mě volají: „Paní učitelko, pojďte nám pomoct, ten tunel nám pořád padá…“ Je mi jich líto, těch starších, šikovných, zvídavých, když za mnou chodí a žadoní, kdy už budeme cvičit, jestli budeme dnes skákat přes gumu a kdy zase budeme hrát na fl étnu. Při tom všem ranním zmatku se snažím být usměvavá, laskavá, chápající, empatická, ale v říjnu se cítím, jako by už byl červen. Poprvé tento školní rok v září jsem zažila pocit, že se do školky netěším. Představy o mé práci a o mateřské škole jsou zcela odlišné od reality. Možná někdo namítne, že moje představy nejsou až tak důležité, ale co dítě a jeho potřeby? Jeho potřeba žít, vyrůstat a hrát si v klidném, pohodovém, láskyplném a podnětném prostředí, mít usměvavou paní učitelku, která na něj bude mít vždycky čas a která podá pomocnou ruku kdykoli bude potřeba. Mohu já toto vše zajistit „svým“ 28 dětem, či chcete-li 24 docházejícím? Částečným řešením a úlevou bylo změnit si pracovní dobu a na společnou činnost si děti rozdělit na mladší a starší. Řeknete, nic nového pod sluncem. Ale pozor, jednotřídní mateřská škola má přece jenom svá specifika. Dvě učitelky musí zajistit celý provoz MŠ od 6.30 do 16.30 hod., takže té překrývané pracovní doby zase tolik není. Přesto naše podmínky při čtyřech zaměstnancích považuji za přednost. Děti vítá každý den stále stejná tvář, nemusejí odcházet od rozehrané hry do jiné třídy, nejsou vytrhovány z činnosti, spí, jedí a hrají si stále ve svém prostředí a odpoledne nemusejí odcházet opět jinam s náručí plnou oblečení. Pevný a neměnný chod a řád jedné třídy je pro dítě potřebnou jistotou, pevným bodem, zvláště pro ty nejmenší. Je smutné, řekla bych až varující, jak jsme si zvykli za ta léta na vysoké počty dětí a už si to snad neumíme ani představit jinak. Naše učitelky dokážou a vydrží mnoho. Myslím, že by nemusely mít hned 15 dětí plus asistenta, jako je tomu všude okolo nás v Evropě. Stačilo by prozatím dodržovat počty dětí ve třídách stanovené vyhláškou. Nepřekračovat je ani výjimkami a tolik diskutované „čtyřhodinové“ děti, které vyžadují největší péči, moct započítat v normativu jako ostatní děti. Každý zasvěcený si snadno spočítá, že při našem věkovém složení třídy v podstatě na celé úvazky nedosahujeme. Ale jak je krátit na jednotřídní mateřské škole? A chce se nám vůbec pracovat za těchto podmínek a s takovým vypětím a nasazením, často ještě na zkrácený úvazek? Proč je u nás stále srovnáváno nesrovnatelné - počty dětí ve třídách MŠ s počty dětí na vyšších stupních škol? Děti nepotřebují více péče a lásky jindy než ve věku předškolním. Máme rády všechny své děti i svou práci, ale trápí nás, že jim nemůžeme poskytnout to, co potřebují a co si zaslouží.

Ráda bych trochu polemizovala s článkem Mgr. Marie Těthalové „Brána jazyků otevřená?“. Soukromá anglická MŠ Little Bear English Preschool, kde jsem ředitelkou, je tu pro všechny děti ve věku 3-7 let, na národnosti nezáleží. Rodinná atmosféra naší školky (chodí do ní 20 dětí) má výhodu v tom, že jsme schopni ke každému dítěti zaujmout individuální přístup a to se zrcadlí v poskytované kvalitě našich služeb. Celý den u nás probíhá v angličtině. Vlastně jsme vytvořili takový anglický „ostrov“, kde se v angličtině děje vše. A proč? Důvod najdeme někde v odpovědi na otázku: „Proč se v cizí zemi učí jazyk lépe než v rodné zemi?“ Prostředí, ve kterém se člověk nachází, ho k učení cizího jazyka stimuluje. Myslím, že k osvojení cizího jazyka dítěti nestačí pouze dvě lekce týdně, je třeba být v prostředí, které jej nutí jazyk používat. Dvě hodiny týdně je opravdu málo a výuka je bohužel vytržena tak trochu z kontextu, i přesto, že je učitel kvalitní a dělá maximum. Děti by se měly (dle mého názoru) seznamovat s cizím jazykem co nejdřív. Nejsou tak zatíženy úvahami nad gramatikou, výjimkami ani faktem, že něco se jinak čte a jinak píše. Forma výuky musí být určitě přirozená a s ohledem na věk a osobnost dítěte, ať už je vedena v rodném, či cizím jazyce. Cílem naší školky je též připravit děti na vstup do základní školy. Z tohoto důvodu každý rok vytváříme roční metodický plán a výuku angličtiny integrujeme do předškolní výchovy, připravujeme si i svou vlastní učebnici s tématy, slovíčky, frázemi, písničkami a říkadly, protože my známe náš provoz nejlépe. I když je to velmi časově náročné (školní rok náš pedagogický sbor připravuje celý měsíc), je to ten nejlepší způsob, který pro naše děti můžeme vytvořit - každý rok přinese něco nového dětem, které nás již navštěvují jak třetím rokem, tak prvním. A jak už jsem zmínila, převládá u nás přístup individuální, takže máme i několik pracovních skupin, které se mění podle zadání úkolů. Poslední věc, ke které se chci vyjádřit, je návaznost výuky cizích jazyků v České republice. Podle Národního plánu výuky cizích jazyků na léta 2005-2008 se počítá s tím, že se základy cizího jazyka by se měly děti seznamovat již v posledním ročníku MŠ. To je sice zajímavý názor a nápad, ale návaznost na tento fakt v 1. třídách ZŠ chybí. Spolupracují učitelé ZŠ s učiteli MŠ? Můj dojem je takový, že zatím je vše jen v plenkách a bude třeba velké úsilí učitelů, aby tuto návaznost vytvořili.

Dnešní děti jsou samostatné, mají větší přehled a zajímají se o jiné druhy činností, než jakým jsme se věnovali v dětství my. Jsou i náročnější a já ve školní družině zjišťuji, že vyžadují i kvalitnější pomůcky, hračky i materiál. Samy běžně používají mobil a zvládají základy na počítači, kterými jsou naše oddělení i kancelář vybaveny. Aby se jim tedy u nás líbilo, musím především já sama hledat takové typy činností, které by je zaujaly, a tak zpestřili i naši činnost. Z tohoto důvodu zařazuji Den naruby. A o co se vlastně jedná? Ten den se z vylosovaného dítěte stane vychovatel a naopak z vychovatele dítě. Úkolem nového vychovatele je připravit zajímavý program pro ostatní děti asi tak na jednu vyučovací hodinu. Může mít připravenou libovolnou činnost - četbu, zpěv, soutěž, cvičení, pohádku. Možností při výběru je nepřeberně a dítě si může zvolit typ zaměstnání, které zná ze ŠD nebo nás naučit něčemu úplně jinému, popřípadě zkombinovat oba dva typy. Tato práce naruby je zajímavou sondou do psychologie dítěte. Jak zvládnou samostatně řídit ostatní děti? Nebude je paní vychovatelka-žák zlobit, nebo dokonce vyrušovat? To jsem si dovolila jen jednou v průběhu Dne naruby, a to tak, aby žák-vychovatel sám na sobě poznal, jak je to nepříjemné, když někdo vyrušuje. Automaticky se ale k mému zlobení přidala celá třída a bylo velice těžké nás uklidnit! Den naruby u nás hrajeme už dlouho, za tu dobu se i z neprůbojných dětí stali šikovní učitelé. Umí sami zadat práci a vysvětlit postup (mnozí mají dokonce pomůcky připravené z domu), dokážou při samostatné činnosti poradit, čekají, až všichni práci dokončí, také zhodnotí například výrobky nebo počítají body při soutěžích dvojic či družstev. Já jen mimikou, nenápadnými gesty nebo otázkou usměrňuji postup. Je tedy Den naruby jednou z metod neobvyklého stylu práce? Vede vychovatele k jinému způsobu uvažování? A získává více vědomostí o svěřených dětech, jejich vlastnostech a schopnostech? Jestliže jsme ochotni i po třiceti letech praxe experimentovat, jaké jsou potom výsledky tohoto testu pro nás? Je toto vhodná sestava pro udržení naší duševní kondice a „občerstvení“ zaběhnutého způsobu učení? Upevňují se tímto typem zaměstnání vzájemné vztahy a stmeluje se kolektiv třídy? Těší se děti více do ŠD? Na všechny tyto otázky dostanete odpověď - pokud ovšem Den naruby vyzkoušíte i vy.