Online archiv

Již devátým rokem zprostředkovávám korespondenci dětí mateřské školy v Okříškách s mateřskou školou v městě Chateauroux ve Francii. Naším společným jazykem je esperanto.

Při svém působení učitelky v mateřské škole jsem se vždy snažila, abych měla s dětmi alespoň malý záhonek na školní zahradě. Bylo tomu tedy tak i na mém novém pracovišti. Na podzim jsem záhony s pomocí ochotné maminky zryla. Sdětmi jsem pak hovořila o tom, proč se na podzim půda kypří a čím. Pojmenovali jsme ještě další zahradní nářadí a některé děti přidaly své zkušenosti a postřehy ze zahrádek u prarodičů či z chalup. Pak jsem děti"zklamala"tím, že sázet se bude až po zimě. Vysvětlila jsem jim, že podzimní deštík půdu svlaží a sníh záhonky přes zimu zakryje sněhovou peřinou. Teprve zjara budeme sázet. Klíčení semínek řeřichy a hrachu jsme sivyzkoušeli na okenním parapetu ve třídě. Konečně přišlo jaro a s ním příznivé počasí k sázení. Za přihlížení dětí jsem udělala na zkypřeném záhonu řádky. Při rozdělování semínek se ke mně natahovaly dychtivě dlaničky dětí, abytaké mohly sázet. Byla jsem úplně naměkko, jak opatrně braly do prstíků hrášek a kladly do řádků. V očích se zračila radost, ale i obava:"Tak, paní učitelko?"Sázely samozřejmě všechny děti. Pak následovalo přikrytísemínek peřinkou z hlíny. Průběžně jsme záhony sledovali a zalévali. Nejprve jsme si pochutnali na ředkvičkách a i hrášek uzrál před prázdninami. Sázeli jsme tehdy na jaře i mrkev, petržel, později jsme dosadili pažitku zkvětináče, kterou používají kuchařky. Mrkev jsme společně sklidili a každý si jednu odnesl domů. Brambory jsme vyryli při podzimní akci s rodiči - shrabování listí na školní zahradě. Poté jsme si na ohýnku brambory opekli. Předprázdninami jsem s dětmi udělala ptačí pítko. Na naší školní zahradě jsem vyryla hlínu do kruhu a vsadila nepotřebné umyvadlo z plastu. Kameny přiměřené velikosti mi děti ochotně pomohly najít na školní zahradě. Rovněž je samyumístily okolo umyvadla. Několik kamenů jsme dali přímo do umyvadla (pítka), aby na nich mohli ptáčci stát při koupání. Své dílo jsme ukázali i dalším našim třídám a vysvětlili, že to není voda na hraní pro děti, ale jen a jenpro ptáčky. Takže velmi oblíbenou činností dětí je pravidelné doplňování pítka vodou. Ptáčky pozorujeme celý rok. A tak není divu, že k ptačímu krmítku přibylo i ptačí bydlení - budka. Seznamuji děti s jednotlivými druhy ptáčkůa všichni máme radost, objeví-li se nějaký jiný druh. Je až dojemné, jak děti vyžadují pro ptáčky vodu a semínka do krmítka v zimě. V obou případech vzbuzuji zájem dětí o tolik potřebnou, důležitou a krásnou přírodu, vedu je kekladnému vztahu k ní a k ekologickému cítění.

Mnoho dětí, zvláště z města, se dnes málokdy setká s přírodou neponičenou moderní civilizací. Vybudování školní zahrady proto chápeme jako částečný návrat k přírodě.

Často k nám do Domu kněžny Emmy - domova důchodců v Neratovicích docházejí děti z místních mateřských škol. Připravují si svá vystoupení k různým příležitostem - zpívají, tancují, recitují. Potěší tak naše obyvatele, ale samyzažijí také radost z obdarování. Tyto mezigenerační kontakty jsou velkým přínosem jak pro seniory, tak pro děti, ale rovněž pro učitelky MŠ či zaměstnance našeho domova. Velmi nás těší, když za námi děti docházejí, ale pak násnapadlo, že bychom vše mohli také otočit. Že by senioři přišli za dětmi do MŠ. A tak jsme začali vše připravovat. Nejprve jsme během léta v rámci pracovní terapie vyráběli hračky pro děti do tří mateřských škol, se kterýmispolupracujeme: skřítky z látek, pletené kočičky, dřevěný vláček, panáčky z navlékacích dřevěných kroužků, skládací kostičky či dřevěné maňáskové divadélko. Poté jsme vybrali tanečky, které naši klienti tancují vsedě na židlíchv rámci taneční terapie při skupinovém rehabilitačním cvičení. Dále jsme nacvičili písničky s kytarou. Nechtěli jsme, aby to bylo naše vystoupení, ale společné setkání, tentokrát však na půdě MŠ. Postupně jsme tak navštívilizmíněné tři mateřské školy se svým programem. Nejprve jsme dětem pověděli, že senioři také rádi tancují, jen mají už bolavé nohy a tak tancujeme vsedě. Vysvětlili jsme jim a ukázali příběhy jednotlivých tanečků, které jsme paktancovali společně s dětmi - rukama, nohama a také třeba mávali šátečky. Rovněž jsme si řekli, jak budeme zpívat. Jednu písničku s pomocí obrázků a druhou pomocí gest. Poté nám zase děti zpívaly svoji písničku a my s nimi. Nazávěr jsme dětem předali vyrobené hračky. Radost dětí byla obrovská a o nic menší nebyla radost seniorů, kterým se v očích leskly slzy, když viděli, jak se hračky dětem líbí. Dojetí se odráželo v srdcích všech generací. Vidělijsme, jak velkým přínosem bylo, že naši senioři mohli přijít do prostředí MŠ. Oni byli těmi, kdo přišli a něco dětem přinesli. Také již samo prostředí MŠ bylo velmi milým dárkem vyvolávajícím řadu vzpomínek. Pro děti bylo zasevelmi dobré, že ony byly v domácím prostředí a těmi, kdo je navštívili, byli přece ti dědečkové a babičky, za kterými chodívají do domova důchodců. S láskou a dojetím vzpomínáme na tato společná setkání a těšíme se, až navštívíděti z MŠ zase nás v domově důchodců.

Jana Žižková, Ludmila BattěkováPraha, Muzikservis 2003Publikace obsahuje zhruba čtyři desítky lidových říkadel a písní převážně z Čech a Moravy. Jsou to písně a říkadla o přírodě, s hudebním a tanečním doprovodem. Mezi nimi nalezneme také dvě písně slovenské a francouzské i lidovoupíseň ruskou, anglickou a německou. Tematické zaměření písní je na stromy, květiny, zvířátka a ptáčky. Třeba právě dětem z vaší třídy se zalíbí veselá Ptačí svatba, Haj husičky od vodičky nebo žertovné říkadlo Honzo, Janku... Vúvodu publikace je uvedeno několik metodických poznámek k práci s hudebním materiálem. Dále je publikace rozdělena do šesti tematických celků, každý z nich je uveden lidovým říkadlem. Jsou to celky: Až já pojedu přes ten les,Pod dubem za dubem, Ptačí svatba, Pásla panenka páva, Já mám pěknou zahrádku, Všude se zpívá. Děti mohou písně a říkadla doprovázet např. hrou na hůlky (ozvučná dřívka), bubínek, dřevěný blok rourový, drhlo, triangl, tamburínu,tympány, zvonkohru, metalofon, xylofon, zobcovou flétnu. Písně je ale také možné doprovodit na kytaru nebo keyboard podle uvedených akordových značek. U části písní a říkadel je Ludmilou Battěkovou uveden návrh jejichpohybového ztvárnění. Pro jaký věk jsou písně vhodné? Na tuto otázku odpovídá Jana Žižková v úvodu:"Při rozhodování o tom, pro jaký věk je která píseň vhodná, je třeba vzít v úvahu více faktorů: námět písně, intonační arytmickou obtížnost melodie, instrumentální dovednost a zkušenost dětí a také to, co z partiturky doprovodu bude opravdu použito či bude-li se k písni využívat pouze taneční choreografie. V tomto kontextu si troufám říct, že jetento zpěvníček vhodný pro mateřské školy, základní školy 1. a 2. stupně i pro základní umělecké školy. Volný, tvořivý přístup k notovému materiálu vám jistě poradí, kdy po které písni sáhnout a jak s ní naložit."Publikace Putování s písničkou umožňuje pedagogům škol různého typu rozšířit řadu publikací, ze kterých mohou vycházet při rozvoji hudební stránky dětské osobnosti aktivním muzicírováním.

Patricia H. Berneová, Louis M. SavaryPraha, Portál 2003, 136 s.Jak nevychovat dítě s pocitem méněcennosti se dočtete na stránkách stejnojmenné knihy, která vychází ve druhém vydání. V úvodu kniha seznamuje čtenáře s definicí pojmu self-esteem (sebeúcta, sebeocenění, sebedůvěra, sebevědomí).Autoři seznamují čtenáře se 63 zásadami výchovného jednání, které podporují rozvoj sebevědomí dítěte. Zásady jsou rozděleny do sedmi okruhů (budování vztahů, nevzbouzejte v dítěti hrůzu, věnujte péči prožitkům úspěchu, most kesvětu plnému lásky, podporujte svobodu volby, jak zvládnout silné emoce, pozitivní přístup plný porozumění). Každá kapitola je uvedena stručnou radou, jejíž pravdivost a opodstatněnost je podložena vždy několika příklady zpraxe autorů. Na konci jednotlivých kapitol je v několika větách shrnuto, co si měl čtenář na základě kapitoly uvědomit a zapamatovat pro jejich praktické využití. V příloze je uveden schematický návod pro rozvíjení sebedůvěryu dětí, dotazník pro hodnocení sebeúcty a seznam, podle něhož je možné určit, co sebedůvěru dítěte posiluje a co zeslabuje. Postupy, které kniha uvádí, autoři uplatnili ve své diagnostické a léčebné praxi. Čtenářovými průvodcijsou děti, se kterými P. H. Berneová pracovala. Jedná se o děti z předškolních zařízení, základních škol i studenty střední a vysoké školy nevyjímaje děti s postižením. Odtud vyplývá i široká využitelnost uvedených zásad vpraxi. Z pozice speciálních pedagogů pracujících v oblasti nápravy specifických poruch učení a chování mohou být velice zajímavé metody nápravy těchto poruch, které autorka užívá ve své praxi. Autorka nám v různých situacíchodkrývá i prostředí vlastní rodiny, nezdráhá se hovořit ani o vlastních chybách. Čtenář se stává autorčiným přítelem, kterému se ona svěřuje se svými zkušenostmi, nikoli studentem nebo žákem. Knihu je možno doporučit všemrodičům i pedagogům.

Jarmila KlégrováPraha, Mladá fronta 2003, 144 s.Na vstup do školy je dítě připravováno poměrně dlouho dopředu. O tom, co však škola skutečně je, nemají děti většinou příliš jasnou představu. První bezprostřední zkušeností dítěte se školou je zápis. I na zápis rodiče většinoudítě dopředu připraví, aby vše proběhlo hladce a v pohodě. Co všechno by měli vědět o svém dítěti, které dorostlo do věku nástupu školní docházky? Publikace Máme doma prvňáčka může být pro ně velmi užitečným vodítkem ainspirací. Vychází totiž nejen ze zkušeností poradenského psychologa, ale i ze zkušeností rodiče. Autorka pracuje v pedagogicko-psychologické poradně přes dvacet let. Zdůrazňuje, že děti, které poznala na začátku své profesnídráhy, se dnes už většinou staly samy rodiči a potýkají se s podobnými problémy, jaké měli s nimi kdysi jejich rodiče. Kniha je členěna do dvou oddílů - na část předškolní a část školní. V části předškolní se čtenáři dozvědí,kdy má jít dítě do školy, co je školní zralost, co by mělo dítě umět, než půjde do školy. Vysvětluje také, proč právě kolem šestého roku věku dítěte je pro vstup do školy vhodná doba, zdůrazňuje, jak důležitou složkou školnízralosti je zralost tzv. sociální, jež vypovídá o tom, jak je dítě samostatné, jak dovede komunikovat s dospělými a také s ostatními dětmi, jak zvládá odloučení od rodiny. Sociální zralost se vztahuje i na méně známé či méněpříjemné situace, jako je např. návštěva lékaře. V dnešní době je poměrně často využívána rodiči možnost odkladu povinné školní docházky, který má chránit děti školně nedostatečně zralé před selháním. Autorka v knize podrobněvysvětluje, kdy má odklad školní docházky své významné opodstatnění a je ku prospěchu dítěte a kdy naopak je žádost o odklad podložena spíše neopodstatněnými obavami rodičů, jak dítě nové povinnosti zvládne, či dokonce snahouodložit starosti se školou na pozdější dobu. Ve školní části věnuje autorka pozornost spolupráci pedagoga a rodičů, počátečním adaptačním obtížím dítěte, dětem ve škole neúspěšným a naopak nadměrně nadaným, úzkostným dětem,psychosomatickým obtížím, které souvisejí se školou, volnému času dětí atd. Zvláštní kapitolka je věnována i integraci dětí se speciálními vzdělávacími potřebami.

Po celý rok se předškoláci v mateřské škole připravují na vstup do první třídy, seznamují se s čísly, hrají si s písmenky, učí se nové písničky, básničky. V hlavičkách nastávajících školáčků se honí myšlenky:"Zvládnu tovšechno? Bude se mi ve škole líbit? Jaká bude moje nová učitelka?"Předškoláci ze speciální třídy MŠ Čs. exilu v Ostravě-Porubě se rozhodli, že využijí pozvání paní učitelky Kopřivové ze speciální školy v Ukrajinské ulicia půjdou se podívat, jak to doopravdy ve škole chodí. Přivítala nás paní učitelka se svou asistentkou a také dva naši kamarádi, kteří v loňském roce chodili do naší školky. Vyzkoušeli jsme si lavice, prohlédli si aktovky, knihya sešity školáků. Potom nám paní učitelka ukázala celou školu, která je velmi pěkně vybavena. Zatímco si děti hrály, maminky si povídaly s paní učitelkou o tom, co všechno budou děti ve škole potřebovat, co by už mohly znát,než se z nich stanou školáci. Teď už děti vědí, že se nemusí ničeho bát. Mohou se těšit do krásného prostředí školy, ale co je nejdůležitější - čekají na ně usměvavé a hodné paní učitelky. Za pěkné přijetí ve škole děkujeme.

V zimě na hory? A proč ne, řekli jsme si v roce 1996. Začaly dlouhé diskuze, nejdříve mezi námi a pak s rodiči. Zájem byl, chuť do práce také a tak se jelo. Loni jsme navštívili nám nejbližší hory Šumavu již po osmé. Přípravyzačínají na podzim a vyžadují spolupráci všech učitelek. Jezdíme v počtu 25-30 dětí ve věku 4-6 let a čtyři učitelky. Měsíc před odjezdem se vždy koná informativní schůzka pro rodiče. I tu nejmenší drobnost je nutnéprodiskutovat. Chceme přece, aby děti prožily celý týden spokojeně a bez pláče. Jak vypadal náš pobyt na horách loni? Po snídani zdobíme úvodní stránku"deníčku"a pak už jdeme na kopec. Užíváme si až do oběda a poobědě znovu. Na chatu jsme chodili v 16-16.30 hod. podle vlhkosti oblečení. Večer se hodnotil pořádek na pokojích"pořádníčkem"a hvězdičkou se odměňovalo chování. Třetí den se soutěžilo v běhu ve sněhu, běhuslalomem, tahání na saních, sjíždění ve dvojicích, přetahování lanem atd. Po obědě jsme zkoušeli jízdu na polštářích a igelitových pytlích. Další den nám počasí nedovolilo jít ven, tak jsme vyráběli lampičky a hráli bingo.Odpoledne nás čekala vycházka s lákavým cílem - pohárem. Cesta s baterkou od jednoho pytlíku bonbonů k dalšímu znamenala splnění bobříka odvahy. Pátý den jsme vyráběli"zástupy"sněhuláků. Odpoledne jsme hledalipoklad. Cesta značená fáborky nás dovedla ke zlaté pokladnici plné zlaťáků, lízátek a zvířátek. Poslední den jsme vyrazili na karnevalové rojení za chalupou. Pak jsme se vrhli do stavby města z cihel. Nakonec jsme doplnilideníčky, naplnili krabičky výrobky a oslavili návrat domů. Pobyt na horách se opět vydařil. V rámci všech činností se nám dařilo plnit značnou část úkolů školního programu.

Za uplynulý rok 2003 uspořádaly základní a mateřská škola Občanská, Havířov-Dolní Datyně pro děti a jejich rodiče mnoho úspěšných akcí. Přestože jejich náplň byla rozmanitá, jedno měly vždy společné - svědomitě připravenýprogram plný her, do kterých se s chutí zapojili i rodiče. Vzrušené a rozjařené dětské obličejíčky jsou učitelům odměnou za práci, která nezřídka zasahuje nad rámec pracovních povinností. Dětské radovánky se však neomezilypouze na hry, ale jejich součástí se stalo i vystoupení psovodů místní kynologické organizace. Psi dětem ukázali, co všechno v rámci výcviku zvládne správně vedený čtyřnohý přítel člověka. A ačkoli hrozivé zuby daly záškodníkůmco proto, po vystoupení si zvědavé děti mohly bez obav všechny psy pohladit. Také aktivní spolupráce s ostravskou zoologickou zahradou v programu adopce otevřela dětem nový obzor. Za klub rodičů bych chtěla všem zaměstnancůmzákladní a mateřské školy popřát do nového roku mnoho radosti z úspěšné práce. V jejím sladkohořkém prokletí uvízli a namísto práce jej pojali spíše za poslání.

Koncem října se několik dětí v naší jednotřídní školce svěřilo se zážitkem, kdy s rodiči kupovaly na ulici bílou pastelku. Zajímalo je, proč se pastelky kupují a kam se vlastně všechny ty penízky dostanou. Rozhodla jsem se, ževe školce vyhlásíme"Den bílé pastelky". Hned následující den jsme se na toto téma zaměřili. Povídali jsme si o slepých lidech, o tom, kdy a jak jim můžeme pomoci. Děti se zavázanýma očima hmatem určovaly různépředměty. Potom se pokusily slovně vyjádřit barvy. A tak jsme se dozvěděli, že růžová barva je voňavá, modrá vysoká, červená pálí, zelená je jako žvýkačka a hnědá jako kožíšek. Pak se děti rozdělily na"slepce a slepecképsy". Některé děti se bály pocitu zavázaných očí a ty se rozhodly, že budou"hodní lidé". Potom již probíhaly běžné denní činnosti."Psi"spolehlivě vodili své"slepce"po třídě, pomáhali jimnajíst se nebo s hygienou. Děti si role podle libosti vyměňovaly. Potom jsme si povídali o tom, jaký je to pocit nevidět a jak je dobré mít se na koho spolehnout. Přitom jsme přišli na nápad uspořádat v naší školce sbírkudeseti a dvacetihaléřových mincí a vybranou částkou pomoci"Bílé pastelce". Akce se rychle rozběhla, neboť jsme ji vyhlásili místním rozhlasem. Výslednou částku 1207 Kč jsme poukázali na konto akce Žít ve tmě - bílápastelka. Myslím, že mnohem důležitější než kolik jsme vybrali peněz, je to, že se nám snad podařilo do dětských dušiček zasít pocit soucítění s potřebnými a poznání dobrého pocitu z pomoci druhým. Děti se učily důvěřovatkamarádovi, pomáhat, poznaly, že jsou součástí společnosti a především zažily radost z úspěchu, ke kterému samy dopomohly. Tuto svou radost vyjádřily poslední den akce tím, že barevně pomalovaly okna školky. Odměnily tak idospělé, kteří jim pomáhali.