Co nevíme o dětech LGBT párů anem Když statistika šlape na brzdu

O důležitosti zdravého rodinného prostředí pro vývoj dětí víme tak nějak odjakživa a vědecky to máme podloženo celou řadou reprezentativních výzkumů nejméně od druhé světové války. Za všechny jmenujeme alespoň Matějčkův výzkum o nechtěných dětech v Československu. Jenže tyto výzkumy se věnovaly tradiční rodině – otec, matka, dítě. Nová doba ale přináší nové formy soužití. Jak je to s  prospíváním dětí ve svazcích homosexuálů?

Výzkum prospívání dětí se stejnopohlavními rodiči probíhá ve Spojených státech a západní Evropě ve větší míře zhruba od sedmdesátých let minulého století. Vědci však od začátku museli bojovat se zoufalým nedostatkem dat o této tehdy skryté populaci. Homosexuální životní styl se ve větší míře ve společnosti projevovat teprve začínal a žádné oficiální populační průzkumy jej nezachycovaly. To mělo za následek velkou míru nepřesnosti ve vědeckém diskurzu, která vyšla najevo až později. 

Kolik je vlastně homosexuálů? 

Dobře to ilustruje např. debata o zastoupení homosexuální menšiny v populaci. V USA se do 90. let často odhadovalo na základě poválečných, statisticky problematických Kinseyho reportů na deset procent, nedávný demografický výzkum shrnutý Christopherem S. Carpenterem z UC Irvine v roce 2013 ale mluví jen o 1–2,3 % dospělých, kteří se identifikují jako gayové nebo lesby. Obecně přitom záleží na způsobu definice homosexuální identity, moderní odhady prevalence např. na základě sexuální aktivity totiž bývají zpravidla vyšší 

Podobně se člověk v roce 1981 v literatuře dočetl o půldruhém milionu amerických lesbických matek, v roce 1992 dokonce o 1–5 milionech lesbických matek a 1–3 milionech gay otců, zatímco v roce 2018 se ve zprávě Williamsova institutu na UCLA počet stejnopohlavních rodičovských párů odhadoval už jen na 114 000.  

Prospívání jejich dětí nezachycovaly průzkumy už vůbec. Přitom začal právě tento druh výzkumu nabývat na důležitosti, obzvláště v souvislosti se soudními případy. V 70. a 80. letech se totiž mnoho leseb a gayů rozhodlo ukončit své předchozí heterosexuální manželství a žádali o svěření svých dětí do opatrovnictví. Soudci jim však běžně odmítali vyhověttaké kvůli obavám o zdravý vývoj dětí. Ty ovšem nezřídka nijak nedokládali. Mnoho výzkumníků tak cítilo potřebu na tyto pochybnosti odpovědět. 

Fenomén homoparentálního rodičovství navíc představoval zajímavou výzvu pro ověření poznatků tradiční vývojové psychologie, která jej často nepovažovala za optimální prostředí pro výchovu dětí. Např. freudiánská teorie psychoanalýzy spatřuje znevýhodnění v nemožnosti vyřešení oedipálního konfliktu, zatímco v klasické teorii sociálního učení negativně působí absence vzorů obou pohlaví. Oproti potomkům biologických rodičů se tak u dětí ze stejnopohlavních rodin očekával dopad na vývoj sexuální orientace a genderových rolí. 

Kde vzít data? 

Získat reprezentativní data ale bylo reálné asi stejně jako cestování hyperprostorem z tehdy nových Hvězdných válek. Výzkumníci na to museli jít jinak. Začali kontaktovat stejnopohlavní páry sdětmi pomocí lesbických sdružení, přátel a známých nebo inzerátů vtisku. To jim umožňovalo zachytit život rodin, které byly v průzkumech neviditelné. Tato metoda příležitostného vzorkování nebo tzv. sněhové koule je sice efektivní pro získání jinak nedostupných dat, není ale bez svízelí. Cenou totiž byla nemožnost zobecnění dosažených závěrů. Na inzerát včasopise nebo prosbu známého přece jen neodpoví všichni, ale spíš ti ambicióznější nebo motivovanější, ti, co se nebojí nechat výzkumníky proniknout do fungování své rodiny. 

Ani lesbický baby-boom osmdesátých a devadesátých let neodstranil potíže s nereprezentativními daty. Výzkumníci sice najednou měli k dispozici systematičtější vzorky lesbických párů, které se ve větší míře stávaly klienty klinik umělého oplodnění, nové studie však zdaleka nepokrývaly celé spektrum lesbických matek. Na umělé oplodnění totiž opět nedosáhly všechny, ale spíše jen bohatší a vzdělanější lesbické páry.  

Výsledné vzorky navíc obvykle bývaly malé, což při statistickém testování vede k většímu riziku falešně negativního výsledku. Paul R. Amato z Pensylvánské státní univerzity tak např. v roce 2012 v případě jedné konkrétní studie uvedl, že se vzorkem 44 dětí stejnopohlavních rodičů má asi jen 22 % pravděpodobnost, že dokáže odhalit případné rozdíly. Výsledek testu bude s tak malým počtem téměř jistě „žádné rozdíly“, ať už se prospívání dětí opravdu liší či nikoliv. 

Leckdy studiím chyběly i kontrolní skupiny. Pokud analýza zároveň nemá ke srovnání reprezentativní vzorek dětí heterosexuálních sezdaných rodin, tedy standardní referenční skupiny v oboru, nebo alespoň data normativního vzorku z běžné populace, těžko může být použita k hledání rozdílů. V praxi však heterosexuální kontrolní skupina někdy zcela absentovala nebo ji tvořily např. děti rozvedených či samostatně žijících rodičů 

Pouze při dodržení zmíněných kritérií lze totiž s nějakou mírou jistoty říci, že vůbec něco (obecně platného) o daném tématu víme. Samozřejmě i malé, příležitostné vzorky mají svou hodnotu. Umožňují nám zkoumat problematiku do detailu, vyhnout se rigidně definovaným standardizovaným dotazníkům velkých průzkumů. Generalizace však nutně vyžaduje reprezentativní vzorek o určité velikosti. Svět homoparentální literatury se dočkal, ale až po více než30 letech. První opravdu kvalitní studie byla publikována v roce 2010 Michaelem J. Rosenfeldem ze Stanfordu.  

Placená zóna

Jakub Kvapilík