Proč dětem lžeme?

Lhát se nemá, učíme se všichni už od dětství. Lež má krátké nohy a s poctivostí nejdál dojdeš – i v příslovích přecházejících z generace na generaci k nám promlouvají zobecněné morální principy. A přesto lžeme.

Podle průzkumu psycholožky Belly DePaulové z virginské univerzity lžeme průměrně jednou až dvakrát denně. Tedy zhruba stejně často jako si čistíme zuby. A nejčastěji právě těm, kteří jsou nám nejbližší, děti nevyjímaje.  

Studií z roku 1996 se DePaulová pokusila ověřit Nietzscheho tvrzení, že lež je podmínkou života. Na vzorku 147 respondentů ve věku 18–71 let se jí to poměrně zdařile povedlo. Účastníci jejího průzkumu měli za úkol vést si celý týden deník, do něhož si zaznamenávali každou lež. Ukázalo se, že zalhali zhruba každému pátému člověku, s nímž hovořili tváří v tvář déle než deset minut. A 30 % klamaných jejich lež neprokouklo. Abychom se nezpronevěřili genderové korektnosti, nutno dodat, že mezi muži a ženami nebyl zaznamenán žádný rozdíl.  

Podle amerického profesora psychologie Leonarda Saxe se nám ohledně lži dostává už od dětství vzájemně si odporujících poselství. Rodiče a vychovatelé nás verbálně přesvědčují, že je vždycky lepší mluvit pravdu. Naše reálná zkušenost však bývá často jiná. Někdy se lež vyplatí – občas nás uchrání před trestem, posměchem, před nepříjemnými pocity, že si pohoršíme reputaci přiznáním chyby či nedostatku, anebo nám dokonce pomůže získat nějakou výhodu, odměnu, ocenění anebo třeba obdiv či soucit. A v určitých sociálních skupinách může být lhaní a podvod přímo oceňovanou dovedností.  

 

Lež, která chrání. Ale koho? 

Jako rodiče, prarodiče a další blízcí dětem často lžeme ve snaze chránit je před nepříjemnou skutečností, před tím, čemu podle našich dospělých měřítek ještě nerozumějí. Zatajujeme jim například vážnou nemoc někoho blízkého, ztrátu zaměstnání jednoho z rodičů, partnerské neshody, hádky i běžící rozvodové řízení.  

Říkáme si, že to děláme kvůli tomu, aby nebyly smutné, aby se nebály. Z pozadí ale trčí naše vlastní obavy. Strach vůbec otevřít před dítětem téma, které je pro nás citlivé či znejisťující, že o něm ještě nedokážeme nebo nechceme mluvit, možná odmítáme přiznat i sami před sebou.  

Jindy si nejsme jisti, jak s dítětem o těžkém tématu mluvit, kolik pravdy přiznat najednou a jak vlastně. A taky se bojíme, že pak nedokážeme zvládnout reakci dítěte, že ho nebudeme umět uklidnit, že mu nejsme schopni říct, co a jak dál bude – a že tím pádem selžeme v roli rodičovské autority. Leckdo má strach, že o gloriolu rodičovské autority přijde už tím, že před dítětem přizná situaci, kterou sám vnímá jako vlastní nezdar či ztrátu sociálního statusu. Přitom sestup z výšin rádoby nedotknutelného nejen rodičovského trůnu může vzájemným vztahům spíš přispět než ublížit. 

V čem je zakopaný pes těchto lží? Děti vnímají dusnou atmosféru, naše napětí, stres a strach. Pokud se dospělí dlouhodobě snaží předstírat veselí, dělat jakoby nic, překrucovat realitu a lhát, dávají dětem matoucí signály. Psycholožka Gail Heymanová z univerzity v San Diegu, která se zabývá sociálním učením, etickým chováním a důvěrou v mezilidských vztazích, říká, že tím znemožňujeme dětem získat odpovídající poznatky a vyhodnotit je, což může ochuzovat jejich přirozený rozvoj.  

Místo zachování klidu a statu quo, jak si dospělí tyto lži racionalizují, vnášejí do dětského obrazu vnějšího světa zmatek. Jak má dítě věřit vlastním smyslům a svému úsudku, když ho přesvědčujeme, že se mýlí? A pokud po čase zjistí, že ve svém úsudku mělo přece jen pravdu, třeba že usilovně popírané hádky, které v noci slýchalo, končí rozvodem, může být důvěra dítěte k dospělým, kteří mu lhali, narušená.  

Psychologové znají i výpovědi klientů, kteří v psychoterapii přiznávají, jak je rodič, který jim vždy vštěpoval zásady pravdomluvnosti, v dospívání těžce zklamal, když zjistili, že jeho víkendové služební cesty byly léta tajenou nevěrou.   

Placená zóna

Daniela Kramulová