Hovory z deštného lesa

Kostarika, země ohně i vody, kde lidé žijí často do sta let. Sopečné krátery tyčící se nad zelenou oázou a rozbouřené oceány z obou stran. A Ticos, jak si sami Kostaričané říkají, se svým flegmatickým přístupem k životu. K tomu všechna ta zvířata, která si užívají bezstarostných časů v jednom z nejdivočejších koutů naší planety. Kostaričané ale často surfují na stejné vlně jako jejich opeření a chundelatí souputníci. Když jsme se bavili s jedním z nich, bezděčně vystoupilo jedno hluboké moudro: „Ještěže jsme chudí! Žijeme si svůj svobodný a jednoduchý život a nenecháme se jen tak něčím vystresovat. Umíme si užívat toho, že nám ke štěstí stačí málo. Pura Vida,“ zakončil Manuel svoji hloubavou poznámku typickým pozdravem, který vystihuje mnoho z chování Kostaričanů. 

Pura Vida, přátelé!

Když jsem o Kostarice slyšel poprvé, titulky v novinách hlásaly, že tam žijí lidé dlouho a spokojeně. V čem to ale vězí? Proč se v zemi uprostřed Střední Ameriky, kde jinak slyšíme hlavně o válkách gangů a kde bezpečnost a poklidný život zrovna neobsazují první místa v žebříčku, najednou objevil takový pohodový kus země s lidmi žijícími tak dlouhé životy? V čem spočívá jejich štěstí?

„My věci moc neřešíme a radujeme se z toho, že žijeme… Když něco je, tak to je, a když není, tak se tím netrápíme,“ vysvětloval nám Santiago, zatímco jsme hleděli z místní hospody do vln oceánu.

Ono heslo Pura Vida, které pro Kostaričany vystihuje právě tento přístup k životu, můžete opravdu zaslechnout na každém kroku. 

„Pura Vida! Užijte si výlet,“ slyšeli jsme od našeho domácího Ricka, u kterého jsme bydleli v přímořském letovisku Guanacaste na poloostrově Nicoya.

„A co to vlastně přesně znamená?“ zeptal jsem se se zájmem.

„Znáte výraz mañana? Ve smyslu flegmatického přístupu k životu?“ zeptal se nás Rick.

„Jasně, to znamená něco jako moc to neřeším, nějak se to stane… Hlavně žádný stres,“ odpověděla Kristýna.

„Tak to je i Pura Vida. Říká se, že Pura Vida má tři významy – ráno, zítra a možná… A myslím, že všechny to vystihují přesně,“ zazubil se a dodal: „Pura Vida je prostě přístup k životu, který tady Kostaričané měli od nepaměti a pak si k němu našli termín,“ rozesmál se.

„Takže máš pocit, že pro Kostaričany je důležité brát život s lehkostí?“ zeptala se ještě.

„To je úplná podstata jejich bytí! Chtějí si život užívat a vyhýbat se stresu. To je jejich motto,“ zakončil naši rozmluvu Rick. Celková pohoda a rozzářené oči obyvatel jsou opravdu cítit všude. Pokud třeba někdo přijde pozdě na schůzku – alespoň máte čas si v klidu vypít kávu a popovídat s obsluhou. Na všechno se tam, pokud možno, nahlíží z toho pozitivního směru. Pura Vida v přímém přenosu. 

Moudrost předků

Kostarický klid nespočívá jen v přístupu jednotlivců, ale také celého státu. Kostarika se totiž stala jednou z prvních zemí na světě, které fakticky rozpustily armádu. Stalo se tak již v roce 1949, těsně poté, co zažili svou poslední bojovou pohotovost. Od té doby je země průkopníkem pacifistického přístupu, na což jsou obyvatelé právem hrdí a co také často zmiňovali v rozhovorech jako jeden z hlavních důvodů jejich štěstí. 

„Jsem rád, že nemáme armádu. Myslím, že se naše peníze dají lépe utratit za vzdělání nebo ochranu přírody,“ povídal nám jeden večer Julio nad šálkem kostarického kakaa.

„Je skvělé, že jsou státy, které se už vydaly tímto směrem,“ přikyvoval jsem.

„A jak to tady máte se štěstím?“ položila Kristýna obligátní otázku.

„Toho tady máme kupu,“ usmál se. „Pro mě je největší štěstí rodina, mírumilovný život a pak tahle nádherná příroda všude kolem,“ otočil se směrem k lesu, který se rozprostíral přímo za námi. 

„Je tedy pro Kostaričany příroda a ekologie hodně důležitá?“ zvídavě jsem se doptával.

„To určitě, už odmala jsme vedeni k tomu, abychom si naší planety vážili a opatrovali ji. Historicky jsme se už spálili, podívejte se třeba na národní park Manuel Antonio, tam kdysi stihla vláda zasáhnout úplně na poslední chvíli, jinak by z něj byla plantáž,“ zasmušile si oddechl.

Mnoho Kostaričanů jmenovalo volnou přírodu, lesy a zvířata jako zdroj své energie a štěstí. Ono vyjít si jen tak do divokých pralesů a čerpat z nich jejich prastarou moudrost a opravdovou sílu planety je pro nás Středoevropany trochu nepředstavitelné, ale pro středoamerické domorodce je to denní chleba. U Kostaričanů totiž znalosti nekončí u matematiky, chemie a jazyka, ale odmalička se tu lidé setkávají také se skřeky pralesa, které pak umí bravurně autenticky napodobit. Přirozeně také vědí, jak se zachovat při setkání s hadem, která žába je jedovatá a jaký plod v pralese se případně dá sníst.