Minimalismus jako umění opouštět

Nedávno jsem si postěžovala manželovi, že jsem dostala vyhubováno od jeho matky. Chystala jsem se totiž vyhodit do popelnice její rozkřáplý lis na citron, který – spolu s dalšími pozoruhodnými a již nefunkčními artefakty – už týdny překáží na jejím kuchyňském stole. „Ta její tendence hromadit věci už je mírně znepokojivá,“ pronesla jsem varovným tónem. Ovšem pak jsem se kritickým okem rozhlédla po našem vlastním bytě. Na komodě prakticky nezbývá jediný kousek místa. Podobně jsou na tom police. Všude nějaké zaprášené vázičky a hrníčky, časopisy, lístky z koncertů již proběhlých i budoucích, které budeme v den představení zuřivě hledat. Plechové dózy od bonbonů naplněné změtí šperků, vizitek, mincí a suvenýrů z dovolené. A neochota s tím něco udělat: protože k tomu přece máme citový vztah. Protože se to možná jednou bude hodit. Protože prostě proto.

Zahlcení však zdaleka nesouvisí jen s fyzickými objekty a nepořádkem. Jsme přehlcení i psychicky – informacemi, termíny, závazky a požadavky z různých oblastí našeho života. Denně konzumujeme stovky zpráv, desítky e-mailů a notifikací, každý den musíme stihnout několik schůzek, nepropásnout několik deadlinů, úkolů. Během toho se naše pozornost rozpadá na rozostřené fragmenty. V této souvislosti se nabízí otázka: kolik nás to všechno stojí? A co bychom mohli získat, kdybychom některé podněty vědomě opustili?

Nejen estetika

Minimalismus není jen estetikou prázdných polic a monochromatických interiérů, ačkoli bývá častokrát laicky spojován především s interiérovým designem nebo takzvaným declutteringem – procesem, při kterém se zbavujeme nepotřebných věcí a organizujeme prostor, aby byl funkčnější a příjemnější. Ve skutečnosti se jedná o širší životní filozofii, která nachází své opodstatnění i v psychologii. Jeho jádrem je záměrné zjednodušování, které může přinést hlubokou úlevu nejen ve vnějším světě, ale především v tom vnitřním.

Environmentální psycholog Irwin Altman už v sedmdesátých letech 20. století upozorňoval na úzké propojení mezi fyzickým prostředím a lidským prožíváním. Tvrdil, že prostředí, ve kterém žijeme, ovlivňuje nejen naši náladu, ale i duševní rovnováhu. Minimalismus v tomto kontextu nepředstavuje pouze estetický nebo konzumní postoj, ale i nástroj psychologické seberegulace. Redukce vizuálního šumu může vést k hlubšímu pocitu klidu, přehlednosti a vnitřní svobody. Opouštění přebytečných věcí se tak stává praktickým krokem i symbolickým gestem – způsobem, jak si znovu vymezit hranice mezi sebou a světem, mezi tím, co skutečně potřebujeme, a tím, co nám bylo vnuceno zvenčí. Jak potvrdil výzkum z roku 1998, jehož autory jsou Gary W. Evanse a Janetta Mitchell McCoy, neuspořádané a vizuálně chaotické prostředí zvyšuje hladinu stresového hormonu kortizolu, což oslabuje kognitivní výkon a ztěžuje schopnost se koncentrovat. Oproti tomu prostředí vizuálně klidné a přehledné přispívá k mentální rovnováze, podporuje emoční regulaci a usnadňuje rozhodování.

Psychologické benefity zjednodušování
Minimalistický přístup v životě může mít konkrétní psychologické výhody:
- Snížení úzkosti a stresu. V přehledném prostředí se snižuje mentální zátěž. Studie ukazují, že úklid a uspořádání prostoru mohou mít přímý pozitivní dopad na náladu i fyziologické ukazatele stresu (Saxbe & Repetti, 2010).
- Zvýšení pocitu kontroly. Zbavování se přebytečných věcí a závazků posiluje subjektivní pocit autonomie a kontroly nad vlastním životem.
- Podpora mindfulness a přítomného prožívání. Minimalismus kultivuje schopnost všímat si detailů a být více tady a teď – jak v prostoru, tak v čase.

Minimalismus tedy neznamená pouze to, co ze svého okolí odstraníme, ale také to, co si záměrně ponecháme. Je to cílená strategie, která člověku umožňuje více se zaměřit na hodnoty, autenticitu a hlubší prožívání přítomnosti. A je to také způsob, jak si udělat pořádek v hlavě i v životě. Co když to, co nás unavuje, není jen byt zaplněný věcmi, ale i příliš mnoho závazků, informací a hluku? Jak se umění opouštět může stát cestou k většímu klidu, soustředění a vnitřnímu uvolnění? Co si ponechat a co nechat odejít?