Jak předcházet hrudkám v jíšce a traumatům v životě

Okolní svět do nás bezpochyby vstupuje a proniká, možná nejviditelněji v podobě jídla. Vyndám z lednice jogurt, odtrhnu víčko, vyklopím obsah do misky, nakrájím tam banán, přidám trochu müsli a pak snídani po lžičkách přesouvám do svého trávicího traktu. Jídlo se ústy dostává do hltanu a jícnu, v žaludku se pak rozštěpí, a zatímco některé molekuly přecházejí rovnou do krevního oběhu, většina míří do střev a odtamtud ven. Takto se tělo udržuje v chodu a zachovává si rovnováhu, přitom však nezůstává zcela stejné. S každým soustem své tělo na buněčné úrovni také nepatrně proměňujeme.

Někdy si u snídaně čtu. Koukám na písmenka složená do slov a vět, z nichž se automaticky stávají obrazy, představy a myšlenky. Vstupují do prostoru mé mysli, kde se setkávají s dalšími obrazy, představami a myšlenkami, které už jsou součástí více či méně ucelených příběhů vyprávějících o světě, jehož jsem součástí. V něčem se doplní, v něčem na sebe narazí. Většina informací i příběhů, které čtu, okamžitě odplyne do neznáma, některé však zůstávají, aby rozšířily a částečně i proměnily mou životní perspektivu. 

Pak je čas vzbudit děti. Dotýkám se jich, lehce s nimi třesu, poslouchám jejich ranní zvuky, které na mě působí a vyvolávají okamžitou odezvu. Napodobuji ty zvuky, lehce přehnaně, což samozřejmě narazí na odpor. Trochu zacloumám nožkou a dostanu kopanec. Skočím mezi děti a konstatuji, kolik je hodin. Jedna ruka mě obejme, druhá trochu šťouchne. Postupně dochází k přijetí ranní reality – skutečnost rána postupně integrujeme. Zase další den. Stejný, a přece trochu jiný. 

Pořád integrujeme

Integrace každodenního života probíhá neustále a na mnoha úrovních. Je to z velké části zaběhlá rutina, tak jako když do supermarketu přivezou zboží. 

Zatímco o integraci jídla se stará trávicí systém, události našeho života integruje zejména systém nervový. Jedné jeho části se říká autonomní, což znamená, že funguje nezávisle a automaticky, bez naší vědomé kontroly. Autonomní nervový systém (ANS) nás pro plnění své základní funkce zkrátka vůbec nepotřebuje. A ačkoli se odborníci zcela neshodnou na tom, v čem jeho základní funkce spočívá, významní neurovědci jako Antonio Damasio, Jaak Panksepp nebo Stephen Porges se domnívají, že je to detekce ohrožení. Zjednodušeně řečeno, pokud ANS vyhodnotí, že jsme v bezpečí, umožní našim orgánům a tkáním, aby odpočívaly, trávily a komunikovaly s ostatními. Pokud však rozpozná signály ohrožení, připravuje nás na mobilizaci, staví nás „do pozoru“, abychom byli připraveni k obraně. Ale není to stále stejné mechanické opakování téhož procesu. Naopak, z každé zkušenosti se náš systém také učí. Dozvídá se víc o tom, co je bezpečné a co je ohrožující, podle toho se zpřesňuje, kalibruje, opět bez naší vědomé účasti. 

Pokud se ovšem stane něco zcela nového a mimořádného, může být výhodné, když s integrací pomůžeme i vědomě. Vzpomínám si, jaký byl pro mě šok, když jsem poprvé přiletěl do země subtropického pásma. Vyšel jsem z letištní haly a obklopilo mě vedro, vlhko a hluk motorek smíšený s pokřikováním v neznámé řeči, v níž mi místní buď něco nabízeli, anebo ode mě žádali peníze. Reakci svého ANS si pamatuji ještě teď. Bušení srdce, pocení, panika. Bylo to tak silné, že moc nepomáhalo ani vědomí, kde jsem a proč se to děje. Pomohli mi až kamarádi, kteří byli cestovatelsky protřelejší. Našli nejbližší kavárnu, kde bylo dost místa, klid, příjemné klima a hezký výhled ven. Objednali jsme si kávu a začali si povídat o tom, jak je skvělé být zničehonic na úplně jiném kontinentu, v naprosto jiné kultuře. Připomněli jsme si ještě pár historek z letu a pak už jsme se začali věnovat plánování dalších kroků. Během chvíle jsem se dostal do naprosto jiného tělesného stavu. Tep se zklidnil, napětí zmizelo, čelo bylo chladné. Mohl jsem se plně soustředit na pití kávy a prohlížení rozložené mapy na stolku. Můj ANS se přitom naučil, že tady, kde právě jsme, nemusí panikařit, i když je kolem šílené horko a řev.

To, k čemu mi kamarádi pomohli po příletu, bychom terapeutickým žargonem mohli nazvat reflexí. Ale nejde o žádnou speciální techniku. Zkrátka jsme fyzicky i metaforicky odstoupili od aktuálního dění a podívali se na to, co se odehrává, odjinud. Reflexe je právem jednou z klíčových součástí psychoterapie anebo supervize. Ačkoli bychom mohli toto slovo přeložit jako odraz, nejde o prosté zrcadlení. Je to ohlédnutí se zpět z trochu jiné perspektivy.