O tvářích a zrcadlech

Bali nás fascinuje již od naší první návštěvy, kdy jsme tam přijížděli s červíkem v hlavě, jestli to nebude místo unifikovaného masového turismu. Ale rychle se ukázalo, že není. Téměř okamžitě nám bylo jasné, že bychom měli prozkoumat místní recept na harmonii – jak dokáže tato tradiční kultura fungovat uprostřed moderního chaosu. A zjistit, jak je možné, že místní snad nikdy neztrácejí úsměv na tváři. Právě to dělá ostrov bohů tak fascinujícím místem. I když tu najdete skoro všechno a turisté sem míří za odpočinkem v tropickém ráji, stačí se podívat jen trochu pod povrch. Rychle zjistíte, že ostrovní mikrosvět je pulzujícím duchovním a kulturním centrem, které si navzdory všem vnějším vlivům udržuje svou kontinuitu...

Ale pojďme začít od začátku. Bali je malým hinduistickým zjevením uprostřed velké muslimské Indonésie. To jsou ale jen suchá fakta. Realita je mnohem barvitější. Představte si místo, kde se hinduističtí uprchlíci z Jávy před pěti sty lety rozhodli, že si vytvoří ráj. A nezklamali. Uprostřed toho, co se později stalo nejlidnatějším muslimským státem planety – Indonésií – splynuli s původním obyvatelstvem a společně udrželi po celou dobu svou víru, kulturu i způsob života. Docela drzý kousek, když se nad tím zamyslíte.

Naše zatím poslední, nedávná výprava na Bali začala nečekaně – cesta z letiště se proměnila ve výživnou historickou lekci. Taxikář Putu nám totiž začal zaníceně vyprávět o původu Balijců: „Naše spirituální kořeny sahají daleko před příchod hinduismu i před slavnou říši Majapahit – mocnou jávskou velmoc ze třináctého až šestnáctého století, která kdysi ovládala velkou část dnešní Indonésie. Balijská původní spiritualita byla zakotvená v agama tirta – v ‚náboženství vody‘ vycházejícím z úcty k pramenům, řekám a očistným rituálům. Teprve s příchodem hinduismu, který se začal šířit už v devátém století a výrazně se umocnil během migrace uprchlíků z Jávy po pádu říše Majapahit, se všechno spojilo do víry, kterou žijeme dnes,“ vysvětloval nám, jako by se to dělo včera. Taxikář Putu byl jako encyklopedie balijského života. „A teď jsme součástí Indonésie – a zároveň nás ovlivňují všechny vlny příchozích kultur. Jsme vlastně děti mnoha světů,“ zasmál se.

„A jak to všechno funguje dohromady?“ zeptala se Kristýna.

„S otevřeností duše jde cokoli,“ pokrčil Putu rameny a usmál se. „Nejsme stejní jako ostatní Indonésané, ale přesto jsme Indonésané. Trochu komplikované – ale my v tom umíme bez problémů chodit.“

K otázce inkluze se vyjádřil také náš surfařský kamarád Ayu, muslim z Jávy, který na Bali žije přes dvacet let. Právě proto byl ideálním kandidátem na to, abychom se ho zeptali na slavnou balijskou toleranci z jeho pohledu. „Jako muslim se tu cítím volně,“ odvětil bez zaváhání. „Celá komunita mě přijímá naprosto skvěle.“

„To ve světě není úplně obvyklé, ne? Vždyť se pořád mluví o tom, jak se různá náboženství nemůžou vystát,“ zamýšlel jsem se nahlas.

„Tady je to naprosto normální, všichni žijí v harmonii,“ zařehtal se. „A všichni praktikují náboženství, jaké chtějí – nejvíc samozřejmě balijský hinduismus; a nikdo nikoho nesoudí. Možná se vám to zdá jako utopie, ale říkám to tak, jak to cítím...“ Toto je přesně vystižená místní nátura – praktická tolerance bez zbytečných řečí.

Balijci jsou převážně hinduisty a duchovní infrastruktura jejich ostrova je doslova dechberoucí. Ať jsme se podívali kamkoli, během chvilky jsme objevili nějakou hinduistickou stavbu. Malé oltáříky u domů, větší chrámy téměř na každé ulici a vesnické svatostánky jako centra místního sociálního života. Dohromady přes dvacet tisíc.

„Spiritualita je pro nás nesmírně důležitá. Až tak, že každý z nás má doma svůj vlastní malý oltář nebo svatyni,“ vysvětloval nám taxikář Putu, když jsme projížděli kolem jednoho obzvlášť okázalého chrámového komplexu. „A všichni se pak scházíme ve velkých svatostáncích při důležitých ceremoniích.“

Toho jsme byli svědky mnohokrát, protože na Bali se slaví důležité svátky v nějakém chrámu snad každý den. „Máme totiž dva kalendáře,“ vysvětloval nám Manik, náš domácí a duchovní učenec, když jsme v hovoru narazili na téma právě probíhajícího svátku odalan v Ubudu. „Kalendář pawukon má dvě stě deset dní, a pak saka – ten je klasicky měsíční. Jejich kombinací vzniká asi dvě stě velkých chrámových slavností ročně plus tisíce menších ceremonií.“ A přípravy jednoho takového rituálu právě vrcholily všude kolem nás – v samém srdci Ubudu. Ženy i muži v bílých tradičních oděvech se pomalu scházeli středem silnice za velkým „maňáskem“ Barongem do jednoho z hlavních chrámů. Ústřední tepna městem byla samozřejmě zavřená. Ale co na tom, tak to taky má být, když se slaví „chrámové narozeniny“ odalan.

Když jsme později večer nahlédli zvenku do chrámu, viděli jsme sedět řady a řady lidí na zemi. Většina z nich zrovna sledovala probíhající chrámové taneční představení… Někteří ale v pozadí pokuřovali, smáli se nebo živě debatovali s přáteli. Pohodové spirituální setkání v sousedských kulisách.