Jsme tím, co přenášíme

Z hlediska přenosu faktorů prostředí napříč generacemi rozlišujeme rozdíl mezi přenosem chování a epigenetickou dědičností. Často v této souvislosti hovoříme o mezigeneračním přenosu, konkrétněji o mezigeneračním přenosu traumatu (Transgenerational Transmission of Trauma – TTT). To, co ze své zkušenosti nemůžeme obsáhnout – to, co bylo zdrcující, nesnesitelné, nemyslitelné –, vypadne ze společenského diskurzu, ale velmi často se to vryje do další generace jako emoční citlivost nebo chaotická naléhavost. A nemusí se jednat o kolektivní traumata, holokaust, jedenácté září 2001 nebo současné dění na Ukrajině. Může to být křivda prababičky na strýci nebo třeba sousedská rivalita. Příznaky traumatu zahrnují: vtíravé vzpomínky (opětovné prožívání traumatické události, flashbacky, sny); nadměrné vzrušení (potíže se soustředěním nebo spánkem, zvýšená úleková reakce); vyhýbání se (odpoutanost, nedostatek zájmu, neschopnost si trauma vybavit, disociace – APA, 2000). Síla přenášené zprávy graduje při kombinaci verbalizování a činů.

Nemusíme přenášet vše, co zdědíme

Rodinná historie je orální. Příběhy nesou zprávu. Přenáší se ze člena na člena, z generace na generaci. Rodinná historie je však také osobní až intimní a v tomto ohledu může být tělesná.