I terapeut může ublížit

Psychoterapeuti se snaží dělat všechno pro to, aby klientům pomohli. Navzdory nejlepším úmyslům však někdy narážejí na vlastní limity a nezpracovaná traumata a nemusí být schopni poskytnout trpícím adekvátní péči.

Pracovat s lidmi, kteří prožili traumatické situace, není snadné. Většina psychoterapeutů by ve své ordinaci pravděpodobně raději řešila neurotické příznaky. Terapeuti pociťují u klientů tíhu bolestných situací a nesnadnou verbalizaci prožitého. Soucítí s nimi a snaží se jim pomoci, ačkoli vědí, že minulost nezmění a trauma nevymažou, což by jistě udělali nejraději.  

Podívejme se, co se podle badatelky, která se traumatizací a přenosem traumatu zabývá desítky let, děje v psychoterapeutech samotných. Yael Danieli (1984) zkoumala protipřenosové tendence u terapeutů a výzkumníků holokaustu – šlo o zkušené sociální pracovníky, psychology a psychiatry, z nichž většina měla židovský původ, několik přežilo holokaust a několik se po válce narodilo přeživším. Jejich minimální terapeutickou či výzkumnou zkušeností byla léčba alespoň dvou přeživších nebo jejich potomků. 


Pocity viny

Jaké byly hlavní protipřenosové postoje? Danieli objevila přístup, který lze vyjádřit tvrzením „mám nesmírný pocit viny, protože jsem měl šťastné a bezpečné dětství, zatímco tito lidé tolik trpěli“. Terapeuti měli vzhledem ke zmíněným pocitům viny obavu se ptát, měli dojem křehkosti klientů, měli potíž nastavit hranice a umožnili obvyklé hranice překračovat.

Placená zóna