Dětství a dospívání

Violet Oaklander se narodila roku 1927 ve Spojených státech amerických v rodině ruských židovských imigrantů; vyrostla v láskyplném prostředí, její původ byl ale také příčinou obtížného zařazování do kolektivu, a snad i pocitu izolace. Určující událostí jejího života však byla nehoda, která se jí stala ve věku pěti let. Tehdy se na ni nešťastnou náhodou převrhl hrnec s vařící se zeleninou a ona utrpěla těžké popáleniny velké části trupu, rukou i nohou. Následovala dlouhá hospitalizace v úplné izolaci, kdy byla Violet odkázaná na sebe a svůj vnitřní svět. Právě tehdy se začalo rodit její zaujetí dětskou duší. Nebyla to však poslední tragická událost jejího dospívání. V jedenácti letech začala trpět postupně se zhoršujícím sluchovým postižením a o několik let později, krátce před koncem druhé světové války, její milovaný bratr Arthur padl v Německu.

Oaklander roku 1965 po absolvování vysoké školy začala učit na základní škole. Již na počátku kariéry se vyznačovala liberálním přístupem a brzy se začala orientovat na práci s problémovými dětmi, která se tehdy nově rozvíjela. Přitom pokračovala ve vzdělávání ve speciální pedagogice a věnovala se i studiu počínající terapie hrou a humanistické psychologie. Již tehdy začala zaujímat ústřední pozici v jejím přístupu k dětem a dospívajícím právě hra, která klientům umožňuje svobodně se vyjádřit a navázat tak kontakt s potlačenými či vytěsněnými emocemi. 

Koncem šedesátých let ji stihla další osudová rána – její třináctiletý syn Michael těžce onemocněl a za několik měsíců, během nichž o něj pečovala, zemřel. V téže době nadto přišla o oba rodiče; její otec nenadále zemřel na infarkt a matka při autonehodě. Tehdy se poprvé setkala s gestalt terapií na čtrnáctidenním workshopu v proslulém Esalenském institutu, což pro ni znamenalo zásadní zlom v osobním i profesním životě. V letech 1969–1972 prošla výcvikem v gestalt terapii, kterou začala patrně jako první aplikovat na práci s dětmi. 

Otevírání třinácté komnaty

Z následujících let terapeutické práce a teoretických reflexí spjatých s výukou na univerzitě a vedením kurzů práce s dětmi se začaly nejprve rodit kratší texty a poznámky k jejímu novátorskému terapeutickému přístupu – a nakonec i kniha Třinácté komnaty dětské duše. První verzi textu autorka obhájila roku 1978 jako disertaci a ještě téhož roku práce vyšla knižně. Kniha měla neobyčejný úspěch a byla postupem času přeložena do patnácti jazyků. Nabízí především nepřeberné množství technik a postupů práce s dětmi, jejichž hlavním cílem je pomocí hry a kreativity dětem zprostředkovat nedirektivním a ohleduplným způsobem kontakt s oddělenými či vytěsněnými částmi jejich bytostí, zvláště s emocemi, a pomoci jim tak ve zdravém vývoji. Čtenář se může seznámit s technikami zaměřenými na imaginaci, malování a další výtvarné projevy, ale také s narativními a literárními postupy, prací s bezprostředním zakoušením smyslové zkušenosti včetně relaxačních a meditačních technik, využitím dramatické terapie a terapie hrou – například s terapeutickým pískovištěm. Popis technik je proložen řadou příběhů a zkušeností z praxe. Vedle toho zde najdeme také obecnější teoretické úvahy o významných aspektech terapeutického procesu, o symptomech, které děti přivádějí do terapie, a také o specifičnosti práce s různými věkovými skupinami. Hlavním motivem knihy se zdá být snaha poskytnout dětem prostor, aby se mohly samy hravě a spontánně rozvíjet prostřednictvím sebevyjádření a obnovení kontaktu s vlastním prožíváním. Tento ve své době novátorský přístup se záhy rozšířil a autorce přinesl zasloužené uznání. Kniha představuje poutavě a svižně napsanou praktickou příručku terapie s dětmi a nevyčerpatelný zdroj nápadů a inspirace; ani po několika dekádách neztratila nic ze své svěžesti a čtivosti.

Hledání ukrytého pokladu

Po úspěchu své první knihy se autorka dlouho a intenzivně věnovala práci s klienty, ale také výcvikům a přednáškám, takže jí nezbývalo mnoho času na psaní. Díky její intenzivní pedagogické a přednáškové činnosti došlo ve velké části světa k rozvoji terapie s dětmi. Na další knize začala soustavně pracovat až v devadesátých letech. Posledním podnětem k jejímu sepsání byl kontakt s terapeuty, kteří pracovali s dětmi těžce traumatizovanými během války v bývalé Jugoslávii a žádali ji, aby své předchozí dílo, z nějž ve své práci vycházeli, doplnila o další zkušenosti a postřehy. Tak vznikla vedle kratších textů nejprve série audionahrávek a nakonec i další kniha Ukrytý poklad. Jak se dalo čekat, kniha měla opět velký úspěch a do dneška vyšla již v osmi jazycích. Tentokrát se autorka nezaměřuje tolik na konkrétní psychoterapeutické techniky, ale spíše na obecnější úvahy, odrážející její dlouholeté, i po teoretické stránce důkladně promyšlené zkušenosti z praxe. Nalezneme zde také zevrubnější pojednání o tématech v předcházející knize toliko načrtnutých, například o práci s velmi malými dětmi a dospívajícími nebo o muzikoterapii. I zde autorka čerpá z hluboké studnice svých praktických zkušeností a s láskou vypráví o mnoha svých klientech. 

Oaklander trávila poslední roky svého života na odpočinku, ve společnosti svých milovaných koček. Za účelem správy a dalšího rozvíjení jejího odkazu byla roku 2003 založena nezisková organizace Violet Solomon Oaklander Foundation.

Odkaz

Violet Oaklander by mohla sloužit jako ukázkový příklad „zraněného léčitele“. Z tragických životních událostí se jí vedle hluboké empatie s klienty podařilo extrahovat i terapeutický přístup, který pomáhá dětem opětovně získat ztracený nebo narušený kontakt s vlastním prožíváním a autentickými emocemi. Terapeutům, pedagogům, ale i rodičům její dílo nabízí inspiraci, vedení a cenné, praxí podložené rady pro práci s dětmi a dospívajícími. Podobně jako mnohé další velké osobnosti psychologie i ona využila vlastních bolestných zkušeností k tomu, aby se naučila porozumět a pomáhat druhým. Skutečnost, že její přístup dnes působí méně překvapivě než v dobách svého zrodu, je do značné míry právě její zásluhou.

Podmínky života – a také dětství a dospívání – se postupem času proměňují a objevují se nové formy narušení zdravého vývoje, což bohužel neznamená, že by snad dřívější podoby traumatizace zmizely v nenávratnu. V proměnlivých podmínkách bude patrně zapotřebí starší terapeutické přístupy a postupy modifikovat, případně vytvářet nové; nicméně se zdá, že dílo Violet Oaklander bude ještě dlouhou dobu představovat důležité východisko a inspirační zdroj dětské psychoterapie. 

Jindřich Veselý 

Autor vystudoval teologii a filozofii. Zabýval se mystickou teologií svatého Bonaventury a myšlením Jana Patočky, v současné době se zaměřuje na dějiny západního ezoterismu. Pracuje jako překladatel a redaktor, příležitostně píše a publikuje vlastní texty.