Přijmout chvíle, které jsme nechtěli

Nedávno se mi v e-mailové schránce objevil dopis od ženy, která psala, že její život ztratil směr. Že neví, kudy dál, stojí na místě. A že by ráda ten směr znova našla, dokonce by se za to chtěla i modlit, mluvit s Bohem. Ale zdá se jí, že na ni Bůh zapomněl a že ani ona sama neví, jak s ním má navázat vztah. Jak o sobě dát vědět. 

Je přirozené, že tíhneme k tomu, aby naše životy byly naplněné radostí, pohodou, dobrými věcmi. Ale je téměř stoprocentně jisté, že to tak není a nebude vždycky, že se střídají období lehká s časy těžšími, ba přímo těžkými. Můžeme ztratit milovaného člověka, vyhořet v práci, onemocnět, přestat vidět smysl tam, kde jsme dřív byli jako doma. Naše žití občas ztratí směr, dynamiku, plány se rozplynou. Jsme nuceni čelit něčemu, co jsme nechtěli a co bychom si nevybrali.